Kresba: Hra s barvami

Včera v 13:49 | Natt |  Own Creations
Kdy naposledy jsem držela v prstech štětec a namáčela ho do vodovek? V době, kdy jsem nakresila tuhle malůvku a předtím zcela jistě na základní škole, takže mezera mezi tím byla ohromná. A přesto mi štětec v ruce nepřipadal cizí, stejně jako mě vůně vodovek obklopila jako starou známou. Nemohu sice říct, že bych svou představu dokázala přesně vtisknout na papír, ale alespoň trochu se jí přeci jenom podobá. Přechod z černé měl být rozhodně lepší, než je, stejně jako tahy černou tuží měly být více propracovanější, ale já jsem s tuží nikdy nebyla příliš dobrá kamarádka. Jsem ale ráda za "mozaikový" efekt, který jsem vytvořila jednoduše pomocí igelitového sáčku a když opomineme tu černou, ty další přechody nejsou nejhorší.

 

Recenze: Chet Williamson - Psycho - Sanatorium

Pátek v 15:39 | Natt |  Recenze
Název: Psycho - Sanatorium
Autor: Chet Williamson
Žánr: Thriller, světová literatura
Rok vydání: 2016
Anotace: Píše se rok 1960 a Norman Bates je ve státní nemocnici pro duševně nemocné zločince v péči doktora Felixe Reeda, který se ho snaží dostat z jeho katatonických stavů. Ale Norman a Dr. Reed jsou neustále obtěžováni ostatními pacienty i zaměstnanci, kteří si myslí, že toto sanatorium je daleko spíše vězení než místo určené k uzdravování nemocných, Přispívá k tomu i samotná budova, kdysi soukromá léčebna, o které se tvrdí, že je strašidelná. Na scéně se objevuje Normanovo dvojče Robert Newman, jehož mozek byl ihned po narození jeho ošetřujícím lékařem prohlášen za poškozený. Jak Robert a Norman vyrůstali, Norman zjišťuje, že temno Robertovo je ještě hlubší než to, které na Normana číhá venku ve městě. Vraždy na sebe nenechají dlouho čekat a šokující řetěz událostí nás vtáhne ještě hlouběji do vyšinutého šílenství uvnitř Psycho-Sanatoria.

K tomu, abyste si mohli přečíst tuto knihu a nebyli z ní úplně zmatení nebo neměli problém s tím se vyznat v ději, byste měli mít alespoň nějaké podvědomí o původním dílu Psycho. Ať už v knižní podobě od Roberta Blocha, nebo v jeho filmové adaptaci od Hitchocka. Já osobně jsem naprosto nezvykle viděla film a nečetla knihu. Myslím ale, že postava Normana Batese není úplně neznámá. Pokud máte rádi nebo vás jistým způsobem zajímají psychické poruchy, tak si myslím, že se vám kniha líbit bude. Děj je plný zvratů, což na knize velmi oceňuji, protože miluji, když se kniha (i film) odehrává naprosto opačným směrem od mého očekávání. Četla jsem, že původní dílo od Blocha je mnohem lepší, což posoudit nemohu - alespoň zatím ne. Nicméně i tak knihu doporučuji, je to čtivé a myslím, že vás vyústění příběhu překvapí.



Znovunabytá stabilita.

Čtvrtek v 12:59 | Natt |  Thoughts
Když si člověk projde nějakou změnou, chvíli mu trvá, než co najde určitou stabilitu. Než co si udělá v novém režimu pořádek a podaří se mu do něj opět vměstnat jeho koníčky.

Přesně takhle to teď mám já. I když musím říct, že ještě stále neohrabaně balancuji a úplnou stabilitu nemám. Ale cítím, že se k tomu blížím. Podařilo se mi najít ten čas, který jsem potřebovala k tomu, abych prozkoumala alespoň nejbližší okolí bytu. Podařilo se mi najít ten čas na to, abych si znovu plnými doušky užila jeden z mých koníčků - focení. Pravda, ne moc úspěšně. Jsem z malého města a teď jsem ve velkém a tak jsem nebyla vůbec připravená na to, že v hezký sluneční den bude snad celé město slezlé v jednom parku, kde jsem chtěla fotit. Masy lidí mi tak tenhle plán překazily, ale alespoň jsem se mohla projít a i ten pouhý pocit, mít fotoaparát znovu pověšený kolem krku, mě příjemně dobil.
Nezanedbávám se. Na univerzitu chodím pěšky a do 11. patra šlapu hezky po schodech. Ve chvílích, kdy zrovna spolubydlící není v pokoji, si dopřeji alespoň krátké protažení či několik dřepů. Však on přijde i čas, kdy mi bude jedno, že v pokoji je a třeba si i pořádně zacvičím.
Díky Wi-Fi, kterou jsme tu do úterý neměli, se mi značně zjednodušily práce do školy a konečně mohu být zase aktivní na blogu a nekoukat jsem pouze mezi hodinami ve škole s neustálým strachem, že mi někdo kouká přes rameno.
Tento víkend si plánuji přinést svůj sešit s poznámkami s Norštinou, takže se zase můžu alespoň trochu ponořit do učení nového jazyka! Chybělo mi to, už minimálně třetí týden jsem si jí ani neprocvičila a tak jsem toho i hodně zapomněla. Chtěla bych se učit i Španělštinu, ale vím, že to bych si na sebe uvalila až příliš těžké břímě a ztrácela bych se v tom.

Zkrátka jsem se tak nějak přestala omezovat tím, že jsem v novém a místo toho to plně přijala a stále se to snažím vylepšit k obrazu svému.

 


Chaos Mind

13. října 2017 v 19:39 | Natt |  Thoughts
Potřebuji čas. Potřebuji čas pouze pro sebe.
Přes týden mi na bytě chybí soukromí a klid. Už podruhé nejsem na víkend doma a celé ty dny se prakticky nezastavím.
Než co se naději nasedám zpátky na vlak směrem do Pardubic nebo naopak z nich k sestře.
Mám v hlavě chaos.
Chaos, ze kterého se potřebuji dostat.


Coffee Talk #5

11. října 2017 v 19:29 | Natt |  Thoughts
Třetí týden na Vysoké. Ještě žiju a už si tak nějak zvykám. Nebo mi to ještě stále úplně nedochází, nějak nedokážu poznat, co z toho je pravděpodobnější. Už nás ale začínají dost zaměstnávat a vzhledem k tomu, že budeme mít na bytě Wi-Fi připojení až 17., věci do školy se dělají poměrně těžko. Ale těch pár dní už se dá vydržet a věřím, že to pak půjde snáze (i když se pak zase určitě ještě to učivo ztíží, takže we'll see).

Hrozně mě štve, že se mi na blogu už asi druhý týden nezobrazují statistiky návštěvnosti. Ne že bych na tom nějak lpěla, ale zvědavost je zvědavost a už jsem si tak nějak zvykla na to, že si sem tam zkontroluji, jaké články jsou nejčtenější a kolik čtenářů si přečetlo článek, na kterém mi nějakým způsobem více záleží. Co jsem tak četla tak vím, že nejsem jediná s tímto problémem, takže… neví někdo náhodou, o co sakra jde a kdy to zase pofrčí normálně? :D

Přijde mi, že si vůbec nestačím vychutnávat podzim a jeho neobyčejnou krásu. A abych byla upřímná, trápí mě to pravděpodobně víc, než by se dalo pokládat za normální. Zkrátka miluji podzimní procházky, nejvíce ty ještě stále slunečné s foťákem v ruce. Jenže s nástupem na Vysokou školu a s přestěhováním jsem ještě vůbec neměla čas na takovou procházku vyjít. A krom toho je můj miláček (foťák) ještě stále opuštěný doma na poličce. Ale já si ho v neděli už konečně přivezu a napravím to!

Mám velkou chuť se o něčem konkrétním rozepsat, dostat to ze sebe, ale nemůžu. Nemůžu, protože jakmile to vložím do skutečných slov, stane se to až příliš reálné a zasáhne mě to silou větší, než kterou bych byla schopna snést.

Měla jsem v hlavě tolik nápadů, co bych sem ještě mohla rozepsat a teď jsou všechny pryč. Nevím proč. Se spolubydlící sedíme v McDonaldu s notebookama a jsme napíchlé na Wi-Fi, abychom si mohly postahovat nějaké materiály do školy (a udělaly spoustu dalších věcí, co si budeme nalhávat). Takže to ukončím takhle než abych se snažila sesmolit něco, co v hlavě beztak nemám. Jak se držíte vy?

Recenze: Thomas Harris - Mlčení jehňátek

10. října 2017 v 16:09 | Natt |  Recenze
Název: Mlčení jehňátek
Autor: Thomas Harris
Žánr: Thrillery, světová literatura
Rok vydání: 1988
Anotace: Psychopatický vrah Dr. Lecter pomáhá agentům FBI při pátrání po sadistovi vraždícím mladé ženy, aby se nakonec sám ve svých představách stal ženou. Mladá agentka Clarice Starlingová je jediná, se kterou Dr. Lecter hodlá spolupracovat, ale žádnou informaci jí nedá lehce.

Miluji knížky (i filmy) s psychologickým nádechem. Není proto divu, že mě Mlčení jehňátek naprosto uchvátilo a nemohla jsem se od té knihy vůbec odtrhnout! Postavy v ní jsou skvěle propracované, stejně jako celý děj, který vás prostě nenechá knihu odložit jen tak na několik dní zpátky do poličky. Nejvíce se mě líbily pasáže s dr. Lecterem, které jsem četla jedním dechem. Příběh se mi zaryl pod kůži, je zkrátka excelentně napsaný. Nemusíte být žádní fanoušci tohoto žánru na to, aby se vám kniha líbila. Všem - vřele a upřímně - doporučuji!


Autumn rain

6. října 2017 v 13:59 | Natt |  Thoughts
Nebe pokryté ocelovou šedí. Kapky deště pravidelně narážející do skla okenní tabule. Ostrý, ale přesto svěží vzduch. Symfonie deště. Melancholie vznášící se městem. Obláček horkého vzduchu stoupající z právě zalité kávy. Teplo sálající ze zahřáté deky. Šustění otáčejících se stránek knihy.
Potěšení z panující atmosféry. Potěšení ze skvělé chuti kávy. Potěšení z četby.
Podzim.


Krůčky k lepšímu životu.

3. října 2017 v 15:59 | Natt |  Thoughts
Myslím, že se mi pomalu ale jistě po dlouhé době daří odpoutat se od toho já, které jsem celá dlouhá léta tak zarytě nenáviděla. Je to složitá, pomalá změna, která připomíná tu nejstrašidelnější horskou dráhu. Jednou padám dolů, do temných koutů mé mysli, odkud mi připadá, že nemohu uniknout a následně nějakým zázrakem zase vyjíždím nahoru, kde získávám novou perspektivu a lépe se mi dýchá.
Perspektiva. To je to, co jsem potřebovala změnit. Nedovedla jsem se na život dívat jinak než negativně. Všechno, všechno bylo špatně. Až už to bylo špatné prostě jenom z principu. Už od roku 2010 jsem trpěla depresemi, které se postupem času dost zhoršovaly, zvlášť, když se ještě držely za ruku se sociální fóbií. Byla to doopravdy těžká léta. Nevím přesně, co způsobilo to správné cvaknutí v mé hlavě. Možná jsem už takhle byla příliš dlouho. Už jsem to tak vážně nezvládala a byla jsem si vědoma toho, že se z toho musím vyhrabat jen a pouze sama. Že to za mě nikdo jiný neudělá. A že jsem na to sama taky byla. Kdybych se ozvala, někdo by mi možná pomocnou ruku podal. Ale to já nechtěla. A za těch několik let jsem se naučila předstírat až příliš dobře na to, aby na mě někdo poznal, jak se skutečně cítím. Obamutila jsem všechny, čímž jsem si ve výsledku spíše jen sama přitížila. Své myšlenky jsem se snažila - a stále snažím - ukočírovat a pokaždé, když jsem si uvědomila, že opět sklouzávám k tomu negativnímu nadhledu, prostě jsem se zastavila a ze všech sil se na danou věc pokoušela podívat z jiné perspektivty. Zní to jednodušeji, než to ve skutečnosti je. A pochopitelně se mi to nedaří vždycky a jsou dny, ještě stále mnoho dnů, kdy to prostě nezvládnu a zůstávám tak bezmocně uvězněna s trýznivými myšlenkami. Jenže jsem se už smířila s tím, že prostě nebudu 24/7 zářit jako sluníčko na hnoji a že možná ani ještě dlouhou dobu nebudu pociťovat opravdové štěstí a že zcela určitě budu nějaké dny padat ke dnu a budu zase připomínat tělo bez duše. Ale nehodlám se trestat za to, když jediné, co nějaký den zvládnu udělat, je dýchat. A budu bojovat. Jsem odhodlaná pokaždé vstát a jít si za svým. Protože víte co? Stojí to za to. Zatvrdila jsem se v tom, že takový život, jaký jsem žila posledních sedm let žít už nechci. Nechci a nevzdám to. Přišla jsem kvůli tomu o tolik, TOLIK zážitků a příležitostí, že nad tím ani nechci přemýšlet. A už vůbec k nim nechci další přidávat. Vím, že život může být i hezký. Teď bych ten svůj sice mohla přirovnat k zamračené obloze, ale už tam nejsou stále bouřky, jako byly před pár měsíci a sem tam prosvitne i nějaký ten sluneční paprsek. A já věřím, že jednou uvidím krásně azurovou oblohu.

Hello October.

1. října 2017 v 12:29 | Natt |  Thoughts

"With the dry, rustling of leaves and the scent of sunshine, I have stepped into the world of October."

V lese.

30. září 2017 v 17:39 | Natt |  Thoughts
Konečně. Konečně se mé kroky blíží k okraji lesíku. Po mém boku spokojeně ťape můj čtyřnohý přítel, který svou zlatavou srstí zanedlouho bude splývat s okolím jako chameleon a na krku se mi houpe fotoaparát, který co nevidět vystrčí objektiv z ochranné brašny. Ani si pořádně nevzpomínám, kdy jsem si naposledy dopřála tuhle trasu lesem a tak jsem vděčná za to, že teď se to konečně podařilo. Svěží vzduch a vůni lesa vdechuji do plic a přeji si tu vůni navždy uschovat do nějaké lahvičky, ke které bych sem tam mohla přičichnout jako nějaký závislák. Pod mýma nohama a tlapkami mého psa křupou popadané větvičky a první spadané listí, které za pár dní bude pokrývat celý les jako ten nejkrásnější koberec. Prohlížím si krásu, která mě obklopuje ze všech stran a snažím se jí zvěčnit pár fotografiemi - ovšem neúspěšně, protože ve skutečnosti to vypadá vždycky lépe. Plánovala jsem si procházku v čas, abych stihla les v době, kdy bude doslova zalitý zapadajícím sluncem, ale přišla jsem pozdě, koruny stromů sluneční paprsky už nepropustí. Ale to nevadí, protože je les je les a je krásný za denního světla i za sychravého rána. Za chvíli, která se mi zdá kratší než ve skutečnosti je, z lesa znovu vycházím a tady na mne i na mého věrného společníka sluneční paprsky už dosáhnou a obalí nás tak inzentivně, jako kdyby se nám snažily vynahradit ten čas, kdy jsme byli mimo jejich dosah. Naplněná spokojeností a radostí mířím zpátky domů.


Kam dál