Wonderlust

Včera v 19:49 | Natt |  Thoughts
Spaní v dodávce.
Probouzení se do dechberoucích východů slunce.
Tůry lesem.
Objevování nových míst.
S ničím nesrovanetelná radost.
Norsko! Island! Aljaška!
Prostě to jednou vyjde.

 

Když introvert hledá brigádu.

Pondělí v 19:49 | Natt |  Thoughts
Zoufalost.
Úzkost.
Bezmoc.

Asi nějak takhle bych to shrnula do tří slov, která alespoň částečně dokáží popsat, jak se momentálně cítím. Bohužel nejde pouze o samotnou introverzi, ale ještě by se k tomu dala připočítat socální úzkost (z které se mi pomalu ale jistě daří nalézt cestu ven, ale stejně), což z hledání vhodné brigády dělá už něco naprosto nemožného.
Brigádu chci. Chci se finančně osamostatit, protože prostředky, které jsem měla doteď naškudlené začínají docházet a nechci v tomto ohledu brát peníze od rodičů, chci dělat něco užitečného a chci dokázát své rodině, že nejsem jenom budiž k ničemu a flákač. Jenže... Pracovat s lidmi je moje představa hororu. Neumím správně komunikovat a kdo by o někoho takového měl zájem? Nemám dostatek praxe, protože brigády, co jsem zatím měla v tomhle ohledu zrovna užitečné nebyly. Vhodné nabídky mi protékají skrze prsty a zůstávají tam pouze ty, které mě k smrti děsí.
Nevím jak dál. Jsem uvězněná v tomto zamotaném kruhu a jenom čekám, až najdu něco, co by mě z něj mohlo dostat. Jenže tohle něco je až příliš prchlavé a nespolehlivé a já vím, že takhle dlouho nebudu moci zůstat.

Samota jako přítel i nepřítel

19. června 2017 v 22:29 | Natt |  Thoughts
Mám ráda samotu. Miluju samotu.
Mám ráda, když mám čas se věnovat tomu, čemu chci a nemusím při tom nic řešit. Nemusím se přetvařovat před ostatními, nemusím neustále přemýšlet nad tím, co říkat a nemusím přemýšlet nad tím, co si o mě asi ostatní vlastně myslí - ano, bohužel mám ten zlozvyk to řešit, ačkoliv vím, že mi to za to vůbec nestojí a že by mě to být u jednoho určitého místečka.
Mám ráda, když se můžu uzavřít sama do sebe a čerpat okolní ticho a klid. Samota je něco, co mě dokáže nabít. Ale zároveň i vybít.
Nemám ráda samotu. Nesnáším samotu.
Nemám jí ráda pro tu slabou chvíli, kdy mě mé myšlenky naprosto převálcují, jako před ničím nezastavující se buldozer. V tu chvíli totiž nemůžu dělat zhola nic. Jen ležet, utápět se v oněch myšlenkách, snažíc se je marně vyhnat z mé hlavy, ačkoliv čím víc se o to snažím, tím víc mě pohlcují. Jako tekutý písek. Bohužel je to takhle častěji, než si sama sobě chci přiznávat. Když už nic, tak alespoň stále můžu napsat, že jsem tady a že se neustále snažím.

 


Kresba: Coffee life

18. června 2017 v 17:49 | Natt |  Own Creations
Takhle nějak přibližně to vypadá, když jste milovníkem kávy, výstižných citátů a nutně si něco potřebujete nakreslit do rámečků, které jste ze starých a opráskaných zrenovovali na jako nové.


(při kliknutí na obrázek se zobrazí v novém okně v lepší kvalitě)

when you're not enough

18. června 2017 v 15:19 | Natt |  Thoughts
Často se sebe sama ptám, proč mě tak hrozně chtějí změnit obrazu svému.
Ještě častěji se ale ptám, proč je vlastně nechávám.


Večerní čmárání.

14. června 2017 v 21:19 | Natt |  Thoughts
Pastelky se v mých prstech střídají, jak se snažím o pokud možno co nejpřesnější přechod barev.
Jejich hroty kmitají po papíře, který se nachází pod mým neustále soustředěným výrazem.
Nechávám se kreslením pohltit a přestávám vnímat okolní rušivé zvuky, soumrak, který pomalu ale jistě svou přikrývkou přikrývá město, dokud nevnímám zhola nic.


Omluvte kvalitu. Foťák v mobilu, večer a umělé světlo spolu nejdou dohromady.

Poem: Mess

14. června 2017 v 14:59 | Natt |  Own Creations

Když se cítíš tak, jak se cítíš a prostě to potřebuješ dostat ven.

how can i wonder
that i'm feeling like a mess

when mess is exactly
what surrounds me
from the outside
but also
fills me from the inside?

Je to tu zas.

13. června 2017 v 21:39 | Natt |  Thoughts
Zas, znovu, už po několikáté v rozmezí snad už osmi let.
Nové blogy pod mýma rukama vznikají tak rychle jako zase mizí, s chvílemi až chorobné aktivity střídající se s chvílemi mrtvého ticha, po kterém ve většině případě následuje úplné zrušení. Můžu pouze doufat - a doufám - že to s tímto blogem bude jiné (stejně jako jsem doufala s předešlýma). Jestli to vyjde nebo ne to vědět nemohu, každopádně se budu setsakra snažit.
Psaní mi přeci jenom pomáhá. Potřebuji své myšlenky někam ventilovat, ať už na papír nebo do článků. Verbální komunikace téměr nepřipadá v úvahu, kvůli čemuž mám v hlavě velmi často přímo pavučinu myšlenek, ze které se jak muška bezmocně snažím dostat, aby mě nepohltila zaživa. Psaní blogu se tak stává záchranným lasem, alternativou, kde se mohu vyřádit.
S pouze provizorním layoutem tedy začínám a usazená venku na dvorku s šálkem horké kávy, zabalená v teplé dece doufám, jak už jsem zmiňovala výše, že to vydrží.

Kam dál