Poem: Packing

13. září 2018 v 17:19 | Natt |  Own Creations
I've unpacked on today's morning
yet I have to pack again this same night
I have to go trough my closet again
I have to think about what I'll need
And when I'll finally reach the place I've packed to
there's not much time left until I'll pack again

I'm so tired of packing

It's like this all year
constantly packing
not having a time to settle
I don't know where my home is anymore
I don't know where my mind is
All I think about is packing, packing, packing

And I'm so tired of it
 

Photos: A little visitor

13. srpna 2018 v 19:29 | Natt |  Own Creations
Ne každá cizí zvířecí návštěva může potěšit. Ale tahle... tahle konkrétní mě už těší druhý den. Od sousedů se k nám sem tam přitoulá tohle naprosto dokonalé siamské kotě, které by jeden tou roztomilostí nejraději snědl! Vždycky jsem byla a jednoznačně budu "dog-person", ale kočky mám ráda zrovna tak a tak nikdy neodolám, abych se s tímto stvořeníčkem nepomazlila. A samozřejmě, že už jsem na ní číhala i se svým fotoaparátem, který jsem nevytáhla tak dlouho, až je mi vážně hamba. Kvůli tomu fotografie nejsou nic extra - taky se jedná hlavě o kotě a to jen málokdy vydrží vteřinu bez pohybu. Snad se vám ale i tak některé z fotografií zalíbí.


Poem: Be good

10. srpna 2018 v 12:39 | Natt |  Own Creations
 


Znovu v novém.

8. srpna 2018 v 14:19 | Natt
No jo, je to tu zase. Už po čtvrté. Potřebovala jsem něco nového. Jednoduchého. A tak přišel tento layout, s kterým jsem si v mysli pohrávala už hodně dlouho. A několikrát ho i zkoušela na nečisto, dokud jsem nenašla přesně to, co by mě dokázalo uspokojit. Šedé barvě jsem dale mnohem větší prostor, stejně jako jsem ho předtím dávala bleďounce béžové, která mi sice bude scházet, ale jak jsem zmiňovala výše, potřebovala jsem něco nového. A tak se uvidí, jak se tento layout chytne a jestli tu vydrží dlouho, jako layout třetí, nebo krátce, jako layout první.

Recenze: John Fowles - Sběratel

19. července 2018 v 11:09 | Natt |  Recenze
Název: Sběratel
Autor: John Fowles:
Žánr: Světová literatura, romány, thriller
Rok vydání: 1963
Anotace: Hlavním hrdinou, osobitého a experimentálními prvky nabitého "psychothrilleru" z roku 1963, je psychopatický sběratel motýlů Frederick Clegg, jenž hříčkou náhody získá nemalý obnos, díky tomu si zakoupí nový dům, kam unese a kde vězní krásnou a nadanou studentku malířství Mirandu Greyovou - nechce jí ublížit, chce ji jen vlastnit. Struktura této Fowlesovy prózy je vybudována na střídání dvou působivých vnitřních monologů a především Mirandino vyprávění, jež je pro celou knihu ústřední, vyjevuje děs a absurditu celé situace - stále jasněji se totiž ukazuje, že není vůbec jisté, kdo je zde vězeň a kdo věznitel. Klinicky přesná studie chování člověka a výstavba románu s paralelou k Shakespearově Bouři fascinuje nejen svou bizarní zvráceností, ale i jako alegorie dobra a zla nebo studie niterných muk a vnitřního pekla vychýlené obsese, sublimované do hrozivých a pro okolí nebezpečných libůstek.


Člověku se nikdy moc nechce číst knížky, které musí přečíst do školy, že? Mě se také nechtělo. I když jsem se mohla ponaučit z toho, že v povinné četbě k maturitě se našlo sakra hodně dobrých knih! Tentokrát jsme měli za letní semestr přečíst 6 knih různě staré a z nejrůznějších žánrů. A kniha Sběratel... Bezpochyby byla ze všech nejlepší a moc jsem si její čtení užila. Baví mě knihy takových námětů. Baví mě charaktery s jistým patologickým chováním. Mrazivý příběh. Jak je zmíněno v anotaci, kniha je rozdělená na dvě části - pohled únosce a pohled oběti. Musím přiznat, že Mirandina část mi přišla místy zbytečně zdlouhavá až nudná, ale pohled Fredericka jsem si velice užila. Během čtení si nemůže nevšimnout, jak má tato kniha i sociologický kontext ve smyslu různých sociálních vrstev. Řekla bych, že to není úplně typický příběh úsnoce a oběti, což tomu přidává na kvalitě. A konec? Přesně takové mám ráda. Nečekané.


Worth trying

18. července 2018 v 10:19 | Natt |  Thoughts
Je to vůbec správné? Psát sem s možností, že tu opět dlouhé měsíce nenapíšu ani čárku?
Bojuji s těmito myšlenkami. Psát či nepsat? Z mých zkušeností můžu jasně usuzovat, že si takovýmito blogovými horečkami procházím v jednom kuse. Kolik blogů jsem nakonec zkrátka smazala nechci ani počítat. To je asi to nejhorší... má chuť začít vždycky úplně znovu. Na jiném blogu. Neposkvrněném. S čistým štítem. Měla jsem chuť to udělat i s tímto. Ale nakonec jsem to zavrhla. Coffee Talk se mi až přílíš líbí na to, abych ho jen tak bezcitně smazala. K jeho obsahu jsem ale v poslední době hodně kritická. Ti z vás, kdo tento blog navštívili více než jednou možná budou vědět, že rubrika Thoughts je naplněná převážně články s mými negativními myšlenkami. Je to v hodně blbém přirovnání skoro jako záchod, kam jsem všechny ty negativní emoce splachovala. Nepovažuji za špatné, že jsem se z toho chtěla, potřebovala vypsat, ventilovat to z té hlavy zkrátka ven, ale už hůř se stavím k tomu, že jsem to psala sem. Že jsem tu negativitu víceméně šířila. V tom už nechci pokračovat. Napsat to na papír, či jen tak do Wordu a pak to uschovat či smazat, to je pro mě lepší varianta.
Z toho důvodu sem nebudu vypisovat proč jsem sem tak dlouho nenapsala ani čárku. Prostě to tak bylo a teď je potřeba tu kapitolu zavřít a přesunout se na další.


Tento předchozí odstaveček jsem měla v rozepsaných článcích minimálně měsíc. Stále platí všechno, co je v něm napsané, ale došla mi jedna věc. Konečně. Tadá. Badum-tss. I KDYBYCH měla napsat další článek až za měsíc, tak co? Vím přeci moc dobře, že se nutit do psaní nemohu a že když to v té hlavě není, tak to tam prostě není a hotovo. Nemusím se kvůli tomu cítit tak mizerně. Nemusím to brát skoro jako... povinnost? Psaní na blog mi chybí už hrozně moc dlouho. Ale byl to ten strach z toho, že hned po tomto článku zase selžu, který mě nutil držet se zpátky a nezveřejnit nic, dokud si nebudu jistá, že ze mě budou články padat jak jablka ze stromu na podzim... To bych pak nemohla začít psát vůbec. Nechybělo mě pouze psaní samotné, ale i interakce s vámi. Drahá Keiji, ty jsi mi chyběla ze všech nejvíc a tvé články jsem rozhodně nikdy nepřestala číst, jenom jsem kvůli té mé nekativitě tady nikdy nenašla odvahu okomentovat!
Jedná se tedy o "I am back again" článek? Neřekla bych. Nikdy jsem totiž v první řadě neodešla. Další článek tedy může přijít ještě dnes, zítra, za týden, či za měsíc... Ale to nevadí. Dopřejte si šálek svého oblíbeného nápoje a smějte se!

Honba za spořádaností.

22. dubna 2018 v 20:00 | Natt |  Thoughts
V hlavě mám ta slova. Jenže pak otevřu Word, nebo vezmu do ruky propisku a papír a ona se hned v tom okamžiku vytratí. Vypaří se. Zmizí. Jako kdyby fakt, že tu byla, byla jen sprostá iluze.
Nevím, co mám napsat. Omluvy, výmluvy, ospravedlnění? Aktivní jsem zde na blogu nebyla přes měsíc. Pomalu to táhne na dva. Ať se to týče přidávání článků, odpovídání na vaše komentáře nebo pouhé přihlašování. Nemohla jsem. Nechtěla jsem?
Když se to celé období snažím nějak vysvětlit, napadá mě jenom jedno slovo. Zmatenost. Byla, a stále ještě jsem, neuvěřitelně zmatená. Ze světa. Z lidí. Ze sebe samé. Ti z vás, kteří si nějaké mé články už dříve přečetli, si možná už povšimli, že se s tímto slovem, zmatenost, oháním ve svých článcích poměrně často. Asi si teď zkrátka procházím takovou fází života. Zmatenou. Plnou pochybností. Někdy netečnou, někdy roztěkanou. Nestálou.
Snažím se to kamuflovat a očividně to kamufluji dobře. Nikdo nic neví, nikoho ani nenapadne, že se možná nemám tak dobře, jak to na první klamavý pohled může vypadat. Všechno je přeci fajn. Jenže není.
Není a já si jsem moc dobře vědoma toho, že tahle kamufláž není nic dobrého, ale přitom si nemůžu pomoci, protože zkrátka nechci, aby lidi ti blízcí znali pravdu. Aby si třeba dělali starosti, měli pocit, že "musí" řešit mě, zatímco oni svých starostí mají sami nad hlavu, nebo se na mě začali dívat jinak. Hůř? Jsem taková. Vždycky jsem byla. Klamné úsměvy balamutící okolí. Kam to ale dospělo? Do fáze, kdy balamutím samu sebe. A právě proto jsem teď zmatená. Nic nevím. Nevím ani to, jak se vlastně cítím. Jako kdyby mi do těla byla vpravena uspávací látka, která ale otupuje pouze mého ducha, mysl… a funguje tak pouze tělo.
Snažím se svůj život dát do kupy sledováním tuny inspiračních a motivujících videí nebo stahováním mobilních aplikací, kde si všechno můžu pečlivě zaznamenat a sledovat. Hele, mám spořádaný život, mám to přece tady všechno hezky zaznamenané! Od pití až po nejrůznější to-do listy! Leda tak hovno. Bez prominutí. Čím víc se o tu domnělou spořádanost snažím, tím víc se zahrabávám do jámy chaosu a zmatenosti, kde nikdy nic nemůže fungovat správně.
Dokázala jsem si přiznat jednu věc. A tu bych teď chtěla přiznat i vám. Vlastně jsem vždycky tak nějak věděla, že tohle je ta pravda, ale nikdy jsem si nad tím nedovolila přemýšlet, nedovolila jsem té myšlence vyplynout na povrch. Nicméně… Za tento blog se stydím. Stydím se za něj, za jeho obsah, za své myšlenky. V jistém smyslu. Děsí mě představa, že by si ho mohl přečíst někdo známý. Děsí mě, když se mi na Instagramovém účtu tohoto blogu v navrhovaných lidech objevují lidé ze školy, lidé z města, kde bydlím, i přesto, že to nemám s ničím synchronizované. Co když se jim tam zobrazuje můj účet, který by jim možná mohl prozradit, že to jsem já? Co když? Ano, když, to už tu jednou bylo, ale nemohu si pomoci. Proto se jak čert kříži vyhýbám tomu, abych zde nějakým způsobem prozradila, kdo vlastně jsem. Vůbec ne kvůli tomu abych měla "osobní" život oddělený od tohoto, blogového. Ne. Vyhýbám se tomu kvůli tomu, že nechci, aby si ostatní tento blog spojili se mnou.
A proč vlastně? Vím, že mi to může být jedno. Vím, že mi na jejich názorech nemá vůbec záležet. Protože to píšu přeci pro sebe. S dobrým úmyslem. Vím, že se kvůli ostatním nemám omezovat a že mám žít sama pro sebe stylem, kterým chci. Já to všechno vím. Ale dělám opak. Vědět a žít podle toho… dvě strany jedné mince.
Taky mi bylo smutno. Ze světa. Z lidí. Z toho, jak tu žijeme. Tady, na jedné jediné planetě, kterou máme a kterou i přesto tak hrozně ničíme. Bylo mi smutno z pomyšlení, kolik jídla se tu vyhodí, když ostatní jinde hladoví. Nedokážu tomu porozumět. Proč si nemůžeme všichni pomáhat. Proč musí docházet ke krizím, k válkám. Proč naši planetu zamořujeme tolika odpadky, proč to a proč tamto… Vím ale, že jakkoliv krutě to zní, ani tohle si nemůžu moc připouštět a nesmím dovolit, aby mi z toho bylo tak, jak mi je. Protože co s tím zmůžu? Nemůžu nic, jen jednat podle svého nejlepšího úmyslu jako jedinec. Ale i to je možná v dnešním světe víc než dost.
Škola je další velkou kapitolou mého trápení. Od začátku letního semestru to šlo z kopce. Ze sráze. Z útesu. Můj vztah k ní. Pochybnosti. Nechuť. Averze. Strach. Zklamání. A teď, s hrozivě blížím se zkouškovým obdobím se tu stupňuje. Intenzivně. Zavaluje mě to. Všechno. Dohromady. Nemohu dýchat. A nejhorší je, že si to z takových 90% dělám sama.

Takže vidíte. Do jisté míry vím, co je špatně, vím, že je to špatně, vím tu správnou variantu ale přesto.

Here I am.


Recenze: Claire Kendal - Deník mého stínu

7. března 2018 v 17:39 | Natt |  Recenze
Název: Deník mého stínu
Autor: Claire Kendal
Žánr: Thrillery, světová literatura, stalking
Rok vydání: 2015
Anotace: "Jsi to ty. Samozřejmě že jsi to ty. Někdo mě dohání, a když se otočím, vidím tebe. Věděla jsem, že to budeš ty…" Ten muž se objeví všude, kam se jen Clarissa pohne. Čeká na ni v parku, na železniční zastávce, před jejím bytem. Bombarduje ji telefonáty a esemeskami. Posílá jí dárky. A zatímco jeho posedlost mladou ženou každým dnem narůstá, Clarissa má čím dál tím větší strach, protože pomoci policie se dovolává marně. Zbývá jí jediné - trpělivě sbírat důkazy a doufat, že se jí podaří muže usvědčit dřív, než se stane něco hrozného…

Ze začátku jsem si nebyla úplně jistá, jestli mi sedí styl, kterým je tato kniha napsaná. Asi jsem si na něj ale nakonec zvykla, protože mi to po nějaké době už nepřišlo a dočetla jsem to bez nějakých problémů či nucení, naopak se zvědavým zapálením. Je to kniha s velmi zajímavým dějem, který mě ale úplně pohltit nedokázal. Četla jsem pouze dvě knihy na téma stalkingu - Ty a druhý díl Skrytá těla (na které se v budoucnosti také chystám napsat recenzi), akorát že v nich to bylo obráceně. Zatímco Ty i Skrytá těla jsou psané z pohledu stalkera, tato kniha je psaná z pohledu oběti, takže to ve vás možná může trochu zarezonovat, protože tohle jsou situace, do kterých se můžeme "lehce" dostat. Konec mě bohužel nějak moc nenadchnul, ale i přesto to bylo zajímavé čtení.


Poem: Still Growing

4. března 2018 v 14:29 | Natt |  Own Creations





















i have grown up so much
in the past two years

i dare not say
that from a little caterpillar
became a butterfly
but i dare to say
that from a seed
became one of a hell strong stem
- still waiting for my blossoms


Kam dál