Recenze: John Fowles - Sběratel

Včera v 11:09 | Natt |  Recenze
Název: Sběratel
Autor: John Fowles:
Žánr: Světová literatura, romány, thriller
Rok vydání: 1963
Anotace: Hlavním hrdinou, osobitého a experimentálními prvky nabitého "psychothrilleru" z roku 1963, je psychopatický sběratel motýlů Frederick Clegg, jenž hříčkou náhody získá nemalý obnos, díky tomu si zakoupí nový dům, kam unese a kde vězní krásnou a nadanou studentku malířství Mirandu Greyovou - nechce jí ublížit, chce ji jen vlastnit. Struktura této Fowlesovy prózy je vybudována na střídání dvou působivých vnitřních monologů a především Mirandino vyprávění, jež je pro celou knihu ústřední, vyjevuje děs a absurditu celé situace - stále jasněji se totiž ukazuje, že není vůbec jisté, kdo je zde vězeň a kdo věznitel. Klinicky přesná studie chování člověka a výstavba románu s paralelou k Shakespearově Bouři fascinuje nejen svou bizarní zvráceností, ale i jako alegorie dobra a zla nebo studie niterných muk a vnitřního pekla vychýlené obsese, sublimované do hrozivých a pro okolí nebezpečných libůstek.


Člověku se nikdy moc nechce číst knížky, které musí přečíst do školy, že? Mě se také nechtělo. I když jsem se mohla ponaučit z toho, že v povinné četbě k maturitě se našlo sakra hodně dobrých knih! Tentokrát jsme měli za letní semestr přečíst 6 knih různě staré a z nejrůznějších žánrů. A kniha Sběratel... Bezpochyby byla ze všech nejlepší a moc jsem si její čtení užila. Baví mě knihy takových námětů. Baví mě charaktery s jistým patologickým chováním. Mrazivý příběh. Jak je zmíněno v anotaci, kniha je rozdělená na dvě části - pohled únosce a pohled oběti. Musím přiznat, že Mirandina část mi přišla místy zbytečně zdlouhavá až nudná, ale pohled Fredericka jsem si velice užila. Během čtení si nemůže nevšimnout, jak má tato kniha i sociologický kontext ve smyslu různých sociálních vrstev. Řekla bych, že to není úplně typický příběh úsnoce a oběti, což tomu přidává na kvalitě. A konec? Přesně takové mám ráda. Nečekané.

 

Worth trying

Středa v 10:19 | Natt |  Thoughts
Je to vůbec správné? Psát sem s možností, že tu opět dlouhé měsíce nenapíšu ani čárku?
Bojuji s těmito myšlenkami. Psát či nepsat? Z mých zkušeností můžu jasně usuzovat, že si takovýmito blogovými horečkami procházím v jednom kuse. Kolik blogů jsem nakonec zkrátka smazala nechci ani počítat. To je asi to nejhorší... má chuť začít vždycky úplně znovu. Na jiném blogu. Neposkvrněném. S čistým štítem. Měla jsem chuť to udělat i s tímto. Ale nakonec jsem to zavrhla. Coffee Talk se mi až přílíš líbí na to, abych ho jen tak bezcitně smazala. K jeho obsahu jsem ale v poslední době hodně kritická. Ti z vás, kdo tento blog navštívili více než jednou možná budou vědět, že rubrika Thoughts je naplněná převážně články s mými negativními myšlenkami. Je to v hodně blbém přirovnání skoro jako záchod, kam jsem všechny ty negativní emoce splachovala. Nepovažuji za špatné, že jsem se z toho chtěla, potřebovala vypsat, ventilovat to z té hlavy zkrátka ven, ale už hůř se stavím k tomu, že jsem to psala sem. Že jsem tu negativitu víceméně šířila. V tom už nechci pokračovat. Napsat to na papír, či jen tak do Wordu a pak to uschovat či smazat, to je pro mě lepší varianta.
Z toho důvodu sem nebudu vypisovat proč jsem sem tak dlouho nenapsala ani čárku. Prostě to tak bylo a teď je potřeba tu kapitolu zavřít a přesunout se na další.


Tento předchozí odstaveček jsem měla v rozepsaných článcích minimálně měsíc. Stále platí všechno, co je v něm napsané, ale došla mi jedna věc. Konečně. Tadá. Badum-tss. I KDYBYCH měla napsat další článek až za měsíc, tak co? Vím přeci moc dobře, že se nutit do psaní nemohu a že když to v té hlavě není, tak to tam prostě není a hotovo. Nemusím se kvůli tomu cítit tak mizerně. Nemusím to brát skoro jako... povinnost? Psaní na blog mi chybí už hrozně moc dlouho. Ale byl to ten strach z toho, že hned po tomto článku zase selžu, který mě nutil držet se zpátky a nezveřejnit nic, dokud si nebudu jistá, že ze mě budou články padat jak jablka ze stromu na podzim... To bych pak nemohla začít psát vůbec. Nechybělo mě pouze psaní samotné, ale i interakce s vámi. Drahá Keiji, ty jsi mi chyběla ze všech nejvíc a tvé články jsem rozhodně nikdy nepřestala číst, jenom jsem kvůli té mé nekativitě tady nikdy nenašla odvahu okomentovat!
Jedná se tedy o "I am back again" článek? Neřekla bych. Nikdy jsem totiž v první řadě neodešla. Další článek tedy může přijít ještě dnes, zítra, za týden, či za měsíc... Ale to nevadí. Dopřejte si šálek svého oblíbeného nápoje a smějte se!

Honba za spořádaností.

22. dubna 2018 v 20:00 | Natt |  Thoughts
V hlavě mám ta slova. Jenže pak otevřu Word, nebo vezmu do ruky propisku a papír a ona se hned v tom okamžiku vytratí. Vypaří se. Zmizí. Jako kdyby fakt, že tu byla, byla jen sprostá iluze.
Nevím, co mám napsat. Omluvy, výmluvy, ospravedlnění? Aktivní jsem zde na blogu nebyla přes měsíc. Pomalu to táhne na dva. Ať se to týče přidávání článků, odpovídání na vaše komentáře nebo pouhé přihlašování. Nemohla jsem. Nechtěla jsem?
Když se to celé období snažím nějak vysvětlit, napadá mě jenom jedno slovo. Zmatenost. Byla, a stále ještě jsem, neuvěřitelně zmatená. Ze světa. Z lidí. Ze sebe samé. Ti z vás, kteří si nějaké mé články už dříve přečetli, si možná už povšimli, že se s tímto slovem, zmatenost, oháním ve svých článcích poměrně často. Asi si teď zkrátka procházím takovou fází života. Zmatenou. Plnou pochybností. Někdy netečnou, někdy roztěkanou. Nestálou.
Snažím se to kamuflovat a očividně to kamufluji dobře. Nikdo nic neví, nikoho ani nenapadne, že se možná nemám tak dobře, jak to na první klamavý pohled může vypadat. Všechno je přeci fajn. Jenže není.
Není a já si jsem moc dobře vědoma toho, že tahle kamufláž není nic dobrého, ale přitom si nemůžu pomoci, protože zkrátka nechci, aby lidi ti blízcí znali pravdu. Aby si třeba dělali starosti, měli pocit, že "musí" řešit mě, zatímco oni svých starostí mají sami nad hlavu, nebo se na mě začali dívat jinak. Hůř? Jsem taková. Vždycky jsem byla. Klamné úsměvy balamutící okolí. Kam to ale dospělo? Do fáze, kdy balamutím samu sebe. A právě proto jsem teď zmatená. Nic nevím. Nevím ani to, jak se vlastně cítím. Jako kdyby mi do těla byla vpravena uspávací látka, která ale otupuje pouze mého ducha, mysl… a funguje tak pouze tělo.
Snažím se svůj život dát do kupy sledováním tuny inspiračních a motivujících videí nebo stahováním mobilních aplikací, kde si všechno můžu pečlivě zaznamenat a sledovat. Hele, mám spořádaný život, mám to přece tady všechno hezky zaznamenané! Od pití až po nejrůznější to-do listy! Leda tak hovno. Bez prominutí. Čím víc se o tu domnělou spořádanost snažím, tím víc se zahrabávám do jámy chaosu a zmatenosti, kde nikdy nic nemůže fungovat správně.
Dokázala jsem si přiznat jednu věc. A tu bych teď chtěla přiznat i vám. Vlastně jsem vždycky tak nějak věděla, že tohle je ta pravda, ale nikdy jsem si nad tím nedovolila přemýšlet, nedovolila jsem té myšlence vyplynout na povrch. Nicméně… Za tento blog se stydím. Stydím se za něj, za jeho obsah, za své myšlenky. V jistém smyslu. Děsí mě představa, že by si ho mohl přečíst někdo známý. Děsí mě, když se mi na Instagramovém účtu tohoto blogu v navrhovaných lidech objevují lidé ze školy, lidé z města, kde bydlím, i přesto, že to nemám s ničím synchronizované. Co když se jim tam zobrazuje můj účet, který by jim možná mohl prozradit, že to jsem já? Co když? Ano, když, to už tu jednou bylo, ale nemohu si pomoci. Proto se jak čert kříži vyhýbám tomu, abych zde nějakým způsobem prozradila, kdo vlastně jsem. Vůbec ne kvůli tomu abych měla "osobní" život oddělený od tohoto, blogového. Ne. Vyhýbám se tomu kvůli tomu, že nechci, aby si ostatní tento blog spojili se mnou.
A proč vlastně? Vím, že mi to může být jedno. Vím, že mi na jejich názorech nemá vůbec záležet. Protože to píšu přeci pro sebe. S dobrým úmyslem. Vím, že se kvůli ostatním nemám omezovat a že mám žít sama pro sebe stylem, kterým chci. Já to všechno vím. Ale dělám opak. Vědět a žít podle toho… dvě strany jedné mince.
Taky mi bylo smutno. Ze světa. Z lidí. Z toho, jak tu žijeme. Tady, na jedné jediné planetě, kterou máme a kterou i přesto tak hrozně ničíme. Bylo mi smutno z pomyšlení, kolik jídla se tu vyhodí, když ostatní jinde hladoví. Nedokážu tomu porozumět. Proč si nemůžeme všichni pomáhat. Proč musí docházet ke krizím, k válkám. Proč naši planetu zamořujeme tolika odpadky, proč to a proč tamto… Vím ale, že jakkoliv krutě to zní, ani tohle si nemůžu moc připouštět a nesmím dovolit, aby mi z toho bylo tak, jak mi je. Protože co s tím zmůžu? Nemůžu nic, jen jednat podle svého nejlepšího úmyslu jako jedinec. Ale i to je možná v dnešním světe víc než dost.
Škola je další velkou kapitolou mého trápení. Od začátku letního semestru to šlo z kopce. Ze sráze. Z útesu. Můj vztah k ní. Pochybnosti. Nechuť. Averze. Strach. Zklamání. A teď, s hrozivě blížím se zkouškovým obdobím se tu stupňuje. Intenzivně. Zavaluje mě to. Všechno. Dohromady. Nemohu dýchat. A nejhorší je, že si to z takových 90% dělám sama.

Takže vidíte. Do jisté míry vím, co je špatně, vím, že je to špatně, vím tu správnou variantu ale přesto.

Here I am.
 



Recenze: Claire Kendal - Deník mého stínu

7. března 2018 v 17:39 | Natt |  Recenze
Název: Deník mého stínu
Autor: Claire Kendal
Žánr: Thrillery, světová literatura, stalking
Rok vydání: 2015
Anotace: "Jsi to ty. Samozřejmě že jsi to ty. Někdo mě dohání, a když se otočím, vidím tebe. Věděla jsem, že to budeš ty…" Ten muž se objeví všude, kam se jen Clarissa pohne. Čeká na ni v parku, na železniční zastávce, před jejím bytem. Bombarduje ji telefonáty a esemeskami. Posílá jí dárky. A zatímco jeho posedlost mladou ženou každým dnem narůstá, Clarissa má čím dál tím větší strach, protože pomoci policie se dovolává marně. Zbývá jí jediné - trpělivě sbírat důkazy a doufat, že se jí podaří muže usvědčit dřív, než se stane něco hrozného…

Ze začátku jsem si nebyla úplně jistá, jestli mi sedí styl, kterým je tato kniha napsaná. Asi jsem si na něj ale nakonec zvykla, protože mi to po nějaké době už nepřišlo a dočetla jsem to bez nějakých problémů či nucení, naopak se zvědavým zapálením. Je to kniha s velmi zajímavým dějem, který mě ale úplně pohltit nedokázal. Četla jsem pouze dvě knihy na téma stalkingu - Ty a druhý díl Skrytá těla (na které se v budoucnosti také chystám napsat recenzi), akorát že v nich to bylo obráceně. Zatímco Ty i Skrytá těla jsou psané z pohledu stalkera, tato kniha je psaná z pohledu oběti, takže to ve vás možná může trochu zarezonovat, protože tohle jsou situace, do kterých se můžeme "lehce" dostat. Konec mě bohužel nějak moc nenadchnul, ale i přesto to bylo zajímavé čtení.


Poem: Still Growing

4. března 2018 v 14:29 | Natt |  Own Creations





















i have grown up so much
in the past two years

i dare not say
that from a little caterpillar
became a butterfly
but i dare to say
that from a seed
became one of a hell strong stem
- still waiting for my blossoms


Užitečné mobilní aplikace

3. března 2018 v 15:09 | Natt |  Thoughts
Už se vám někdy stalo, že jste z jednoho seriálu přeskočili na druhý, z toho pak i na třetí a pak jste vůbec nevěděli, kde jste skončili v tom prvním? Mě se to upřímně stalo už tolikrát, že by mi byla i hanba to počítat. Naštěstí se k tomu už ale další čísla přidávat nebudou a to díky skvělé aplikaci TV Time. Jednoduše si tam vyhledáte seriál, který sledujete a označíte u jakého dílu či série momentálně jste. A s každým dalším shlédnutým dílem si to budete jednoduše označovat, takže se vám už nestane, že si budete lámat hlavu nad tím, u jakého dílu jste skončili! Navíc vám to i ukazuje, v jaký den vyjde nový díl vašeho seriálu. Můžete se také ponořit do diskuzí s ostatními k jednotlivým dílům či seriálu obecně, vyplňovat kvízy či poslouchat podcasty. U každého seriálu máte informace o čem vlastně je, jeho hodnocení, můžete hledat jemu podobné a tak dále. A víte co ještě? Taky vám to po označení všech seriálů co jste shlédli či ještě sledujete vypočítá, kolik jste nad tím strávili času. Což... je super ale zároveň na druhou stranu trochu strašidelné obzvlášť když víte, že tam ještě nemáte označené všechno.


Vím, že existuje mnoho víc propracovanějších aplikací, kde můžete sledovat své zvyky, než je tahle. Ale právě kvůli té jednoduchosti mi možná tato vyhovuje nejvíce. Nemám tam žádné zbytečné funkce, které nikdy nevyužiji, žádné složitosti, nic. Jen to, co potřebuji. Jednoduše si vytvoříte zvyk, který chcete sledovat a to je všechno. Můžete mu změnit barvu či na něj dokonce nastavit i upozornění. A pak už jedete. Každý den kdy ho splníte si to jednoduše odškrtnete a za nějaký ten čas se můžete podívat třeba i na statistiky.


Meditace nebude nikdy můj úplný šálek kávy, ale přesto tuto aplikaci občas používám. Používám jí ve dnech, kdy je toho na mě moc a potřebuji se nějakým způsobem uklidnit. Používám jí ve dnech, kdy mám hlavu až přeplněnou k prasknutí nejrůznějšími myšlenkami. Můžete si zvolit mezi 3, 5 či 10 minutovou meditací, kterou vás bude procházet mužský hlas. Tady bych asi měla zmínit, že je to v angličtině, což pro někoho může představovat problém. V každé meditaci se lehce zaměřuje na něco jiného, navádí vás jak dýchat a tak podobně. Ze začátku si většinou můžete shlédnout i krátké animované video, které souvisí s tématem, o kterém bude lehce hovořit. Většinou vás ale nechává soustředit na své tělo, dech, okolní zvuky či vás nechává ztratit se ve svých myšlenkách. Musím upozornit, že není zrovna nejlepší nápad si tuto aplikaci pouštět před spaním. Už dvakrát se mi totiž podařilo usnout dřív, než to skončilo...


Mít přehled na svými financemi. To jsem přesně potřebovala se začátkem vysoké školy. Potřebovala jsem neustále vědět, kolik peněz vlastně mám a za co nejvíce utrácím (jídlo, samozřejmě že za jídlo!). Díky Spendee tento přehled mám. Používám sice pouze ty nejzákladnější funkce, ale i tak jsem spokojená. Snažím se tam zaznamenávat každou útratu či naopak příjem. Kdybych chtěla, mohla bych se podívat i na bilanci a různé statistiky, ale to už zas tak nepotřebuji.

tady se omlouvám, že jsem neposkytla vlastní printscreeny, ale z této stránky, důvody snad vysvětlovat nemusím :)

Pokud už nějakou dobu můj blog čtete tak možná víte, že se snažím učit norsky. A s tím mi pomáhá právě aplikace Duolingo, která mě postupně provádí norským jazykem od samého začátku. Učím se jí ale skrze angličtinu, protože český "tutoriál" na tento jazyk není. Ten je myslím snad jen právě na anglický jazyk. Výběr jazyků je ale velký, od španělštiny přes ruštinu až po hebrejštinu nebo japonštinu. Každá lekce se zaměřuje na něco jiného a když už máte zmáknutých více lekcí, můžete si je projíždět pro připomenutí zvlášť, nebo dohromady. V lekci překládate věty samotné, přepisujete je podle poslechu nebo vybíráte z možností. Tato aplikace není pouze na mobilu, ale můžete ji najít i na svém počítači, kde mě upřímně vyhovuje mnohem více, ale když u sebe nemáte počítač, tak je ta na mobilu více než dostačující. Já osobně jsem si k tomu ještě založila i sešit, kam si všechno zaznamenávám, jelikož mě to tak k učení vyhovuje více, ale to už je samozřejmě všechno individuální.


Tyto aplikace zcela jistě můžete najít na Google Play, jak to například u IOS to nevím :)

Kresby: Ohlédnutí do minulosti

2. března 2018 v 16:19 | Natt |  Own Creations
Malá holčička sedí ve svém pokojíčku v obklopení desítek barevných pastelek. Ve svých drobných ručkách svírá jednu z těch pastelek, která je pro její malé prsítky ještě moc velká na to, aby s ní mohla pohodlně kreslit. Papír se pod jejím silným tlakem na pastelku prohýbá a mačká se. Neví ještě, že to tajemství je v jemných pohybech. Stejně tak si neuvědomuje, že na pevném podkladu by se jí kreslilo mnohem lépe než na koberci. Ale na ničem z toho nezáleží, protože dělá to, co jí baví.


Roky plynou, holčička se mění, ale její láska ke kreslení stále zůstává. Pastelky už v jejích prstech nejsou tak velké. Ví, že na koberci se kreslit nedá. O nějaký kus se zlepšila a v jejích malůvkách už jde mnohem snadněji poznat, co vlastně zamýšlela nakreslit a nikdo si nad tím dlouhé minuty nemusí lámat hlavu.


A takhle to je i nadále. Růst, změny, drobná zlepšení, ale láska ke kreslení stále zůstává stejná.



A víte co? Myslím, věřím, že to je také jedna z těch věcí, které se nikdy nezmění. Možná teď nemám tolik času. Možná je teď pro mě těžší něco na ten prázdný bílý papír z mé hlavy přenést. Ale stále mě to baví. Miluji, jak známý je pro mě pocit držet tužku mezi prsty. Miluji ten zvuk, když hrot tužky přejíždí přes papír. Miluji, jak mě to dokáže uklidnit.
Stínování stále není perfektní. Nemohu o svých kresbách tvrdit, že vypadají reálně. Anatomii nemám nastudovat tak skvěle, aby mi sem tam něco neujelo a ve výsledku to potom nevypadalo trochu pofiderně. Nemám techniku malířů.
Ale na tom nezáleží, protože dělám jednoduše to, co mě baví. Pro sebe.


Coffee Talk #7

26. února 2018 v 14:59 | Natt |  Thoughts
Letní semestr. Fuf. Volno po úšpěšném zkouškovém období uteklo rychlostí blesku a já jsem najednou opět kráčela tou známou cestou přes park na univerzitu. Pocity? Spíše negativní, protože už jen po těchto pár dnech mi je jasné, že tento semestr bude už o poznání těžší než ten zimní. A já z toho mám tak trochu (více) strach. Nové předměty, stejné předměty, ale na vyšším levelu... Co vám mám povídat. Zlatá střední škola. Alespoň co se toho učiva týče. Ne že bych snad čekala něco jiného. Ale stejně. Rozhodování, zdali chci na daný předmět vlastně sešit nebo desky, kupa přepisování už první týden, smiřování se s tím, že budu muset zvládnout kupu ústních zkoušek či prezentací, domlouvání si do rozvrhu rozumně brigádu a brečení nad tím, jak málo financí se mi vlastně kvůli tomu debilnímu rozvrhu dostane...

Moc se na něco těšit se vážně nevyplácí. Opět se mi to potvrdilo a to poměrně krutě. Na jednu akci jsme se se sestrou těšily přes rok. A to, jakým způsobem se to pokazilo předčilo i mé nejhorší představy. Sestričku mi odvezla záchranka. Nic jí nebylo, naštěstí, ale to jsme se švagrem v průběhu toho všeho samozřejmě nevěděli. Ten pocit, když vidíte, jak zachránka rychle odjíždí a víte, že v ní máte někoho tak blízkého a vůbec, ale vůbec nevíte, co s ním je... Bylo to příšerné. A já nikomu nepřeji něco takového zažít. Sestra je ale naštěstí v pořádku a na ničem jiném už nezáleží. Třeba to bude příští rok lepší, jen se na to raději netěšit.

Začala jsem psát. Tak trochu. Ale je to pouze obyčejná, splácaná poezie. Vlastně to teď formuluji úplně špatně, protože jsem jí psala už dlouho, jen jsem si jí nikdy nenechávala a rovnou jí vyhazovala. Mačkala do malých kuličekek, trhala, přeškrtávala... Teď si jí nechávám. Po té nejlepší formě, co jí dokážu dát si jí přepíšu do sešitu a nechávám jí tam. Už ji neničím. Ani vlastně nevím proč. Co způsobilo to změnu. Možná se s vámi někdy o nějakou i podělím.

Den blbec. Doslova a do písmene, takový den jsem měla předevčírem. Věděla jsem, že to tak bude už od chvíle, co jsem se probudila. Možná jsem si to taky tímhle "věděním" k sobě přitáhla... Každopádně tak či tak, už od rána jsem byla naplněná nechutí ke všemu, byla jsem protivná a na co jsem sáhla, to se rozbilo. Čekala mě kilometrová cesta na vlakové nádraží, jelikož jsem jela do Pardubic na brigádu, kam se mi vážně, ale vážně ten den nechtělo. No co myslíte, nerozbil se mi cestou kufr? Držátko, za které jsem kufr vždy spolehlivě tahala do schodů, do vlaku... bylo včudu. Už toho na mě bylo moc a já jsem nevěděla, jestli brečet nebo začít házet věcmi kolem. A to jsem prosím, velmi klidný člověk. Ale prostě toho už na mě bylo moc, ne jenom tenhle den ale už nějakou dobu se toho na mě tolik hromadilo a tohle byla ta poslední kapka.

V případě, že tohle není poprvé, co jste na tento blog zavítali, možná víte, že jsem se před pár měsíci rozhodla začít učit Norsky. Zapálení jsem do toho měla vskutku velké a učila jsem se dost poctivě, ale během zkouškového období se to nějak... vytratilo. Chtíč tu stále je, ale chuť, motivace, nálada? To už moc ne. Vadí mi to, nebudu lhát, ale ani přesto samu sebe nějak nemohu přebojovat. Věřím ale, že to je jenom fáze a že se k tomu zase dostanu!

Už před nějakou dobou mě napadlo, že bych na blog mohla sem tam přidat nějaký ten recept. Nejsem kuchař, to ani náhodou a ani v nejmenším, ale sem tam si něco uvařím či upeču a mě by zajímalo, jestli byste o takovou náplň blogu měli také zájem?

Recenze: Stephen King - Doctor Sleep

25. února 2018 v 17:39 | Natt |  Recenze
Název: Doctor Sleep (Doktor spánek)
Autor: Stephen King
Žánr: Literatura světová, horory
Rok vydání: 2013
Anotace: Stephen King v knize Doktor Spánek navazuje na svůj předchozí román Osvícení, takže se opět setkáme se známými hrdiny. Malý Danny dospěl a přes svá dobrá předsevzetí se vydal v otcových stopách alkoholismu a záchvatů zuřivosti. Nakonec se však pití dokáže vzdát, usadí se v malém poklidném městečku a začne pracovat v domově důchodců. Zvláštní duševní schopnosti, které mu do určité míry zůstaly, mu pomáhají poskytovat útěchu umírajícím. Pomocníkem je mu kočka, která umí předvídat budoucnost, a Dan se stane "doktorem Spánkem". Nečekaně však naváže telepatické spojení s dvanáctiletou Abrou, která se na něj obrací se zoufalou prosbou o pomoc...

Co vám mám povídat, já prostě Kinga miluji. Ale abych byla upřímná, nevěděla jsem, co mám od tohoto pokračování v životě Dannyho, hlavního hrdiny z knihy Osvícení čekat. A nevěděla jsem, jestli to, co jsem se s každou další přečtenou stránkou dozvídala, je to, co jsem očekávala. Vlastně vím. Nebylo. Ale to neznamená, že mě kniha zklamala. Ano, možná to nebyl zrovna příběh, který jsem si představovala, ale i tento příběh si mě podmanil. Pokud ale od této knihy máte nostalgické očekávání či nějaké velké propojení s první knihou Osvícení, radím vám teď, té se raději vzdejte. Ale i tak. Postavy se mi vryly pod kůži a ač jsem tuto knihu četla v angličtině a tak mě to přirozeně trvalo o něco déle, slova jsem hltala stejně tak lačně jako v češtině. Vše jsem si dokázala barvitě představit, s postavami jsem soucítila, nadávala na ně, zkrátka... jsem se do toho příběhu ponořila úplně celá. V této knize mě možná chyběly hororové prvky, ale nevadí. I tak to bylo kvalitní čtení.


Kam dál