Komplimenty aneb hahaha, nelži.

Včera v 19:09 | Natt |  Thoughts
Sama nevím proč nebo v jakém období mého života jsem přestala umět přijímat komplimety. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem je přijímat uměla. Možná jako malé škrvně, které se chlubilo rodičům svými malůvkami.
Zkrátka nemám komplimenty ráda. Nemám je ráda, protože mám pokaždé pocit, že mi lidé lžou. Nechápu, jak mohou z úst vypustit taková slova. Vždycky mi přijde, že mluví o někom jiném. Vždycky se musím probojovat přes minimálně deset vrstev sebenenávisti, než co jsem schopná vyblebnout alespoň to hloupé děkuju, abych nebyla za neslušňačku. I když mou obvyklou reakcí je naprosto sarkastický výraz ve tváři a obočí povytažené až kamsi k obloze. Asi tolik k té slušnosti, že?
Moc dobře jsem si vědoma toho, že samu sebe nejsem schopna vidět tak, jak mě vidí oni - to nikdo. Ale stejně tak oni mě nedokáží vidět tak, jak se vidím já. Je to jako zamotaný kolotoč.
Teď mě tak napadá, že to asi vypadá, že mi lidé komplimenty skládají dennodenně. Takže jen pro pořádek. To ani náhodou! Komplimenty mi nikdo dennodenně, ani často, neskládá. Narážím tu pouze na ty, které mi složeny někdy byly (ať už byly myšleny vážně nebo ne, bůh ví).
Jak se daří přijímat komplimenty vám? Také s nimi bojujete nebo je umíte přijmout s lehkostí?

(zdroj obrázku Tumblr)
 

can't wait for autumn

Včera v 17:40 | Natt |  Thoughts

Poslední paprsky slunce mi olizují pokožku a ještě stále jsou natolik silné, že jí dokáží spolehlivě zahřát. Ve vzduchu se vznáší svěží vůně a pomalu ale jistě v něm můžete zaznamenat tu změnu, kdy se připravuje na zimu. Pod nohama mi křupe popadané listí, které hraje všemi možnými barvami. Barvy, úplně všude. Oranžová, béžová, hnědá, žlutá, červená! Je to jako ráj, který se odráží v očích všech, kdo se na chvíli zastavil, aby tu krásu mohl obdivovat.

Také vás jako hebký obláček zavalil závan podzimu? Budeme si na něj muset ještě chvíli počkat, ale už se blíží! Nevím jak vy, ale podzim je bezkonkurenčně moje oblíbené roční období. Miluji ten svěží vzduch, všechny ty barvy, svetry, věrnou koženou bundu, teplé nápoje, miluji zvuk křupajícího listí pod mýma nohama, miluji západy slunce, které všemu dodá ještě zlatavější záři, zkrátka miluji, miluji! Miluji ale i tu druhou stranu podzimu. Miluji deštivé dny, kdy mi kapky deště bubnují o střešní okno, miluji když si chladný vítr pohrává s korunami stromů a češe je do všech světových stran, miluji zkracující se dny, miluji když mi pokoj osvětlují malé plamínky svíček a miluji i tu jistou melancholii, která se vzduchem nese jako neviditelný duch.
Přijde mi ironické, že je všechno tak nádherné, i když vlastně všechno v jistém ohledu umírá.
Vím, že moc lidí podzim rádo nemá. Ať už to je kvůli končícím prázdninám (což je asi jediný mínus podzimu, přiznávám), nebo z majoritní většiny právě kvůli té melancholii, kterou sebou podzim jako věrnou kamarádku přináší. Já si ale nemohu pomoci, podzim je zkrátka období, které si vždy vychutnávám každou buňkou mého těla a upřímně se mi s ním loučí dokonce i hůře než s létem. Taky nevím proč, ale podzim mi přijde ideální na sledování nebo čtení Harryho Pottera. Asi je to tou kouzelnou atmosférou, ale každý podzim se prostě musím podívat (i kdyby to bylo ten rok už poněkolikáté, což upřímně - je) na celou sérii. Že mám podzim nejraději už dávno poznala taky moje zrcadlovka, která v této části roku fotí více než kdy jindy. Jako kdyby objektivu nemohl uniknout jediný lístek. Zní to možná hezky, ale potom to dopadá tak, že strávím hodiny u promazávání fotografií, které jsou prakticky stejné. Ne že bych se z toho ale někdy poučila, další den totiž většinou foťák vytahuji znovu. Níže si můžete prohlédnout pár cvaků z minulého podzimu.
A jaký máte vztah k podzimu vy? Patříte k jeho obdivovatelům stejně jako já, nebo máte kvůli němu vrásky na čele od zamračení?

Ráj na zemi.

Včera v 16:09 | Natt |  Thoughts



Něco podobného si představím, když někdo řekne dovolená snů. Žádné písečné pláže, či kouzelně azurové moře. Ne. Představím si malou útulnou chatku obklopenou stromy, které stojí jako vojáci v řadách, připraveni ji kdykoliv chránit. Představuji si šplouchání nedalekého jezera, kdy jeho malé vlnky narážejí o dřevěné molo a loďku. Představuji si zpěv ptáků a paprsky slunce, kterým se podařilo probojovat skrze střechu vytvořenou z korun stromů.
Odpočinek od sociálních médií. Odpočinek od splašené civilizace dnešní doby. Klid. Mír.
 


Knihy, které zkrátka musím mít!

Středa v 20:09 | Natt

Knihy, které jsem ještě nečetla a chtěla bych:
• Girl Interrupted (Susanna Kaysen)
• Spáči (Lorenzo Caarcaterra)
• Doktor spánek (Stephen King)
• Chlapec v pruhovaném pyžamu (John Boyne)
• Requiem for a dream (Hubert Selby Jr.)
• Speak (Laurie Halse Anderson)
• Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (Robert Louis Stevenson)
• Příběh dvou měst (Charles Dickens)
• Hry o trůny (George R. R. Martin)

Knihy, které jsem už četla, ale chci je mít na poličce!
• Zelená Míle (Stephen King)
• Sophiina volba (William Styron)
• Vyhoďme ho z kola ven (Ken Kesey)
• Harry Potter - celá série (J. K. Rowling)
• Mlčení jehňátek (Thomas Harris)
• Mechanický pomeranč (Anthony Burges)

... seznam se bude pochopitelně rozšiřovat i zmenšovat podle toho, na jaké úlovky narazím
A jestli máte nějaká doporučení, můžete je rovnou mrskat do komentářů, budu jen ráda!

Recenze: Stephen King - TO

Úterý v 17:49 | Natt |  Recenze
Název: To
Autor: Stephen King
Žánr: Horor, světová literatura
Rok vydání: 1986
Anotace: Hrůza v podobě démonického vraždícího klauna Pennywise se do Derry vrací každých sedmadvacet let. V roce 1957 se zkázu podařilo odvrátit skupině sedmi dětí, outsiderů, jimž se každý vysmíval. Koktající Bill, černoch Mike, obézní Ben, ukecaný Richie, astmatický Eddie, židovský chlapec Stanley a Beverly, dcera věčně opilého žebráka. Všichni už mají své životy, rozprchli se do všech stran, někteří jsou úspěšní, jiní ne. Musí se ale znovu setkat a splnit dávný slib, na který už zapomněli, z něhož však přesto mají podvědomě hrůzu. Po letech se vracejí do Derry, aby se s Pennywisem utkali ještě jednou. Jenom oni jsou schopni společnými silami, zlo sídlící v kanálech pod městem, porazit. Postupné rozpomínání s n minulost, která rozhodně nebyla harmonická, je bolestivé a parta bývalých dětí ví, že ve zkoušce, jíž se nemůže vyhnout, půjde o všechno...


Mistrovské dílo. Tak to mohu nejvýstižněji popsat. To byla asi pátá kniha, kterou jsem četla od Stephena Kinga a hrozně jsem se těšila na to, až si jí budu moci přečíst. Nos jsem měla v této velmi rozsáhlé knize o 1096 stranách zabořený neustále, neschopná se od poutavého příběhu odtrhnout. Do hlavních postav se můžete vžít natolik, že pochopíte jejich psychiku, porozumíte jejich činům v různých situacích a zkrátka uvidíte svět jejich očima. King zkrátka psát umí a vždy se spolehlivě postará o to, že si knihu v hlavě můžete promítnout jako film. Upřímně mi postavy přirostly k srdci natolik, že se mi s nimi vůbec nechtělo loučit!
V knize se střídá minulost s přítomností, které do sebe postupně zapadají jako perfektní puzzlíky a po přečtení vás zanechá s obdivně povytaženým obočím, jak se tak perfektní prolínání časových rovin vůbec mohlo někomu podařit napsat.
Musím ale přiznat, že jsem závěr očekávala tak trochu jiný. Čekala jsem, že budu mít ústa otevřená do O, ale místo toho jsem byla tak trochu rozladěná. Neříkám, že byl špatný, to vůbec ne! Jen jsem zkrátka čekala bombu po té zžírající nejistotě a zvědavosti, co je To vlastně zač.

Závěrem knihu tedy rozhodně doporučuji k přečtení. Vím jistě, že i já se do ní jednou pustím znovu. Nenechte se odradit její obsáhlostí, vůbec vám to tak nepřijde. A jestli se potom budete bát chodit kolem kanálů? Co se strachu týče, je to hodně individuální. Má bývalá učitelka živě barvila, jak musela dlouho kanály obcházet a já se naopak nebála vůbec, ale jistou známku děsu to ve vás vyvolá určitě.


Coffee Talk na Instagramu

Pondělí v 18:29 | Natt

V prvním článku ze série Coffee Talk jsem zmiňovala, že si pohrávám s myšlenkou k tomuto blogu založit i Instagramový účet. Schválně jsem si to nechala v hlavě proležet abych zjistila, zda se mi do toho bude chtít i po nějaké té době. A jak je už jasné, dneska jsem se rozhodla, že si ten účet založím - a také ho založila.
Není to ovšem žádná náhrada za blog, to vůbec ne. Blog stále bude prioritou, Instagram bude pouze pro fotografie, které jsou pro mě další formou sebevyjádření, když slova zkrátka nefungují tak, jak mají.
Pokud máte zájem, můžete si Coffee Talk přidat i na Instagramu právě zde :)

Kresba: Quick sketch

Neděle v 20:39 | Natt |  Own Creations
Konec tužky pravidelně v krátkých intervalech dopadá na desku stolu v netrpělivém pohybu ruky. Oči jsou zabodnuté do zatím stále čistě bílého papíru a jediný nástroj, který na něj prozatím kreslí, je má mysl. Po detailní představě se konečně pouštím do samotného kreslení, ale už po pár tazích vím, že se ruka tak úplně nesehrála s myslí, a že ať bych se snažila jakkoliv, výsledek se od přestavy bude lišit. Takže to částečně vzdávám a tvořím dále takřka bez přemýšlení, dokud z toho za pár minut nevzejde toto.




chill night

10. srpna 2017 v 20:50 | Natt |  Thoughts

• fresh air
• burning candles (not just one but several)
• soft music playing in the background (crisp leaves & lattes on Spotify)
already after shower and face mask
• fairy lights on
• hot drink (caffee, tea,...)


Občas si člověk musí dopřát chvíli naprostého klidu. Obstarat si věci, které má rád a o kterých ví, že mu dokáží zlepšit alespoň trochu náladu. Pokusit se vypnout. Nic neřešit. Užít si chvíli momentu, kdy ho v nose lehtá nezaměnitelná vůně horké kávy při sledování malého, ale přesto silného plamínku svíčky, který nedokáže přemoci ani čerstvý večerní vánek z otevřených oken.

10/8/2017 - after crisis

10. srpna 2017 v 19:49 | Natt |  Thoughts
Ležím na podlaze svého pokoje jako nějaký blázen a pozoruji oblohu střešním oknem. Myšlenky se mi prohánějí hlavou jako stádo splašených buvolů, utíkající před... smečkou lvů. Smečkou lvů, která představuje ty špatné myšlenky. Ty hodně špatné, které mi vmžiku dokáží zkazit náladu. Proto se snažím svou mysl ukočírovat a nechat myšlenky naopak mírumilovně plynout, stejně jako plynou bílé mraky na obloze. Což se jednodušeji píše než skutečně dělá. Zvláště po tak vyčerpávající noci, jakou jsem měla včera, kdy jsem se těmi pomyslnými, zuřivými a hladovými lvy nechala doslova sežrat. Myslím, že mi dnes hodně pomohl fakt, že jsem měla neustále co dělat a byla jsem zaneprázděna prací a tak jsem neměla tolik času na to, abych se ve své hlavě ztrácela. Teď už mám program volnější, což mě trochu znepokojuje, ale vím, že tu je stále ještě pár věcí, které musím udělat. Jako si například ještě trochu procvičit norštinu nebo si zabalit na víkend k sestře, kam se jako vždycky neobyčejně těším, protože to známená, že budu moci alespoň na ty dva dny vypadnout. Vím, že mám před sebou u sestry jednu ne zrovna příjemnou akci, kde budu muset hodně vystoupit ze své komfortní zóny, ale taky vím, že budu mít po boku právě sestru a doufám, že to zvládneme. A jestli to skutečně zvládnu bez jakékoliv paniky tak vím, že ten pocit bude k nezaplacení a že se zase posunu o kousíček dál!


Poem: the rock bottom.

9. srpna 2017 v 23:07 | Natt |  Own Creations
I hit the rock bottom again,
I hit it hard.
Without any warning or soft landing.

Now I'm laying there,
tore up to milion pieces,
wondering...

How the hell should I put myself back together,
or if that's even something
what I really want to do.

Kam dál