Samota jako přítel i nepřítel

19. června 2017 v 22:29 | Natt |  Thoughts
Mám ráda samotu. Miluju samotu.
Mám ráda, když mám čas se věnovat tomu, čemu chci a nemusím při tom nic řešit. Nemusím se přetvařovat před ostatními, nemusím neustále přemýšlet nad tím, co říkat a nemusím přemýšlet nad tím, co si o mě asi ostatní vlastně myslí - ano, bohužel mám ten zlozvyk to řešit, ačkoliv vím, že mi to za to vůbec nestojí a že by mě to být u jednoho určitého místečka.
Mám ráda, když se můžu uzavřít sama do sebe a čerpat okolní ticho a klid. Samota je něco, co mě dokáže nabít. Ale zároveň i vybít.
Nemám ráda samotu. Nesnáším samotu.
Nemám jí ráda pro tu slabou chvíli, kdy mě mé myšlenky naprosto převálcují, jako před ničím nezastavující se buldozer. V tu chvíli totiž nemůžu dělat zhola nic. Jen ležet, utápět se v oněch myšlenkách, snažíc se je marně vyhnat z mé hlavy, ačkoliv čím víc se o to snažím, tím víc mě pohlcují. Jako tekutý písek. Bohužel je to takhle častěji, než si sama sobě chci přiznávat. Když už nic, tak alespoň stále můžu napsat, že jsem tady a že se neustále snažím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deirdre Deirdre | Web | 25. června 2017 v 16:53 | Reagovat

Výstižně napsáno. Já sama mám samotu ráda a často ji vyhledávám. Na druhou stranu ale někdy společnost ostatních vyloženě potřebuju, jinak bych se asi zbláznila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama