Komunikace jako kámen úrazu

11. července 2017 v 20:09 | Natt |  Thoughts
Sleduji svou sestru, rozjařenou s úsměvem, jak o něčem neustále mluví. Sleduji svého švagra, jak se bez jediného problémů pouští do rozhovoru s ostatními u stolu. A závidím jim. Závidím všem. Mluvení jim nedělá žádné problémy, ba naopak. Jako kdyby je to naplňovalo. Vůbec nemusí přemýšlet nad tím, co řeknou, nemusí své věty ve své hlavě stokrát přeformulovávat než si jsou stoprocentně jisti, že to, co chtějí říct, není žádná blbost. Závidím jim tu lehkost, závidím jim, jak bezostystně vypráví své historky a vůbec nepřemýšlí nad tím, co si o tom ostatní pomyslí. Závidím... přímo toužím po tom, abych to měla stejné.
Jenže nemám. Když dojde na komunikaci, i s těmi nejbližšími, kolikrát i přes mobil, jsem ztracená. Slova ode mě utíkají a já je nejsem schopná pochytat a poskládat do kloudné věty. Mám v sobě blok ohromné velikosti. Nevím, kde se ve mě přesně vzal a už vůbec nevím, jak bych se mohla zbavit. A že mi ten blok pořádně zavařuje v životě. Nejsem schopná navazovat prakticky žádné vztahy. Dvacetiletá dívka bez přítele a bez brigády, protože je absolutně neschopná. Vážně na sobě chci zapracovat, chci to změnit, ale nevím jak, bloudím, jsem zmatená a vystrašená. Čeká mě vysoká, musím se změnit... Musím z toho vytěžit co nejvíce, jenže prostě nevím jak.
Nevím, kde začít. Vždyť si nejsem schopná skoro ani s nikým normálně psát, protože mě nikdy nenapadají vhodné odpovědi. Hned co stisknu odeslat, koušu se do rtu a nadávám si, co jsem to poslala za blbost a zcela jistě vím, že příjemce na druhé straně teď kroutí nad tou zprávou ze strany na stranu a pro jistotu ani neodepíše... Jak si zcela jistě dokáže představit, s komunikací face-to-face, to je ještě horší. Kolikrát se jak idiot zadrhnu a tak celou větu zahraji do outu a končí to blablabla a marně se snažím začít od znova.
Nesnáším, když jsem u stolu s rodinou a musím snášet narážky typu: "Tak, teď všichni ticho, ona nám něco poví." nebo "Ty jo, už prosím tě buď ticho, vážně mě z tebe bolí hlava jak furt meleš!" Vím, že to nikdy nemyslejí zle, ale pouze z vtipu, ale vždycky je to jako kdyby mě ťali sekerou přímo pod pás. Cítím rudnoucí tváře, totálně se zaseknu, neschopná na to říct cokoliv a tak pouze zahanbeně sklopím pohled a čekám, až někdo začne mluvit o něčem jiném.
Vysává mě to. Vážně jo. Vím moc dobře, že tohle jeden z mých vůbec největších problémů a že kdybych se ho zbavila, zbavila bych se tím i dalších. Jenže jak se toho mám sakra zbavit? Vždyť se nedokážu pořádně bavit ani s vlastními rodiči!
Myslím, že na féra mohu říct, že jsem prostě v prdeli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pox Pox | 12. července 2017 v 18:49 | Reagovat

Ani nevíš, jak moc jsem se v tomhle článku našla :-) Už jsem na tom sice trochu líp než dřív, ale komunikace s naprosto cizími lidmi mě vážně děsí. Třeba když si jdu koupit jízdenku na vlak, desetkrát si předtím zopakuju, co chci říct..

2 Natt Natt | Web | 12. července 2017 v 19:22 | Reagovat

[1]: Ani jsem nečekala, že se ozve tolik lidí, kteří se v těch dvou článcích na tyto téma taktéž najdou. I já si tohle musím vždycky říkat a kolikrát to i pak zkazím. Je to každodenní boj a snaha :)

3 m. m. | E-mail | Web | 13. července 2017 v 18:49 | Reagovat

[1]: Mám to podobně.

Nebo někdy si musím o něco říct třeba šéfové, a i když je to naprostá prkotina, mám z toho nervy na celej den - co kdyby jeden, jsem schopná to odkládat klidně týdny a vymlouvat se, že ona furt někde lítá a nemá čas se mnou mluvit... přitom by to bylo za minutu vyřízený. Nebo telefonáty. Nesnáším je. I objednat se u doktora nebo si někam zavolat a na něco se zeptat. Naprostá noční můra.

Ale funguju s tím. Snažím se najít jiné cesty, mailuju a smskuju nebo pověřím někoho jiného. Ovšem komunikace s blízkými je něco jiného.

Pokud s tím máš takové problémy, nevidím důvod s tím nejít za odborníkem. Budeš se zbytečně spoustu let trápit a stěžovat si, že máš blok a nevíš proč, nebo se objednáš k někomu, kdo ti to může pomoct rozebrat a vyřešit?

4 Natt Natt | Web | 13. července 2017 v 20:02 | Reagovat

[3]: Člověk se s tím bohužel musí naučit fungovat, protože jinak by nemohl fungovat vůbec. Ale jak píšete, někdy je možné si to určitými výhybkami ulehčit :) Odborníka si nemohu dovolit a rodiče tím zatěžovat nechci. Vím ale, že jestli to v brzké době nějak nezvládnu vyřešit sama - alespoň trošku - po nějakém se poohlédnout budu muset.

5 někdo někdo | Web | 14. července 2017 v 9:13 | Reagovat

Je mi stejně jako tobě 20 a celý život, kdy jsem se musela potýkat s jakkoukoli formou komunikace, se mi chtělo umřít, abych nemusela, protože přesně jak píšeš, v hlavě jsem měla úplně prázdno. Prostě nic. A to prázdno, které se tam záhadně objeví vždy při nějaké komunikaci, přetrvává dodnes.
Dřív jsem cítila hrozně trapně a byla jsem na sebe naštvaná za to, jaká jsem, když mezi mnou a nějakou osobou zavládlo ticho. Vyčítala jsem si, že uvádím druhého člověka do nepříjemného stavu. Jenže mi pak došlo, že tohle jsem prostě já, i s tím blbým blokem, a neměla bych se za to trestat ponižujícíma myšlenkama a už vůbec ne myšlenkama na to, že neplním očekávání okolí a ani těch nejbližších. Ať si zvyknou, tohle jsi ty a budou tě mít rádi, i přes to, že se cítíš odcizená, protože ten pocit máš v sobě ty a ne oni.
Naštěstí se mi ten pocit podařilo zahnat a teď je mi většinou ukradené, co si dotyčný či dotyční myslí, když trapné ticho nastane. Ani nevím, kdy nastal ten zlom. Nejspíš v době, kdy mi došlo, že mezi dvěma i více osobami může existovat ticho, které nevadí a je naopak příjemné. Nemusíme konverzaci přece udržovat pořád.
A když budeš nervózní při nějakém blízkém kratším rozhovoru s cizí osobou (kdekoli), tak si vzpomeň, že za 1. v tom nejsi sama, za 2. nervózní je každý druhý, za 3. zvládneš všechno, co si umaneš a za 4. řekni si, NO A CO, ono to nějak dopadne. Nenervuj se tím, co komu odpovíš, zkus říct hned první, co tě napadne. A ano, může to být zrovna blbost, ale lidi mají blbosti rádi, ne? A časem se z těch blbostí vyklube schopnost rychle a trefně odpovídat, vážně vážně (napsáno dvakrát schválně).

A obracej trapné momenty v zábavné historky (hned budeš mít co vyprávět, no ne?), slovní zásobu na to máš dokonalou, takže to můžeš podat vážně skvěle a vtipně a tím, že si ze sebe uděláš sama srandu, ostatním vytřeš zrak.

6 Natt Natt | Web | 14. července 2017 v 19:14 | Reagovat

[5]: Jsem moc ráda, že se ti ten pocit podařilo zahnat a vneslo mi to naději, že se mi to třeba jednou také podaří. Rozhodně teď na tom hodně pracuji, takže snad to úsilí bude mít alespoň malý výsledek v můj prospěch. Moc děkuji i za další tipy a obecně za pěkný a upřímný komentář, vážně si toho vážím, děkuju! :)

7 Jakub Jakub | Web | 17. července 2017 v 22:19 | Reagovat

Taky jsem s tím dřív míval problém. Nebo vlastně ještě pořád mám, ale už to není tak strašný. Nejdůležitější je si uvědmoit, že prostě taková seš a že se to už nikdy nezmění. Když to přijmeš, tak už ti to nebude tolik vadit. Prostě seš nemluvná a ostatní tě přijmout taková, jaká seš.
Já tě úplně chápu, mě je 23 a taky mám strašnej problém s mluvením. Ale teď, když už jsem si konečně začal uvědomovat, že to tak prostě je, tak to nehrotím. Jednou přijde člověk, s kterým si budu moct povídat pořád a nebudu muset přemejšlet dlouho, než něco řeknu :)

8 Natt Natt | Web | 18. července 2017 v 18:10 | Reagovat

[7]: Přesně takhle se na to snažím pohlížet, ale některé dny to hold tak lehce nejde. Nicméně vím, že ze mě nikdy nebude takový kecálek a jsem smířená s tím, že budu vždycky ta tichá, ale přesto bych na tom chtěla alespoň trochu zapracovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama