Srpen 2017

Inspiration Board #1

31. srpna 2017 v 22:39 | Natt |  Thoughts
Někdy člověk zkrátka potřebuje vizualizační pomoc k tomu, aby v sobě zapálil plamínek inspirace a motivace a dodělal věci, které dodělat musí, nebo aby začal dělat věci, které začít dělat chce, ale i nechce zároveň.
A tohle je zatím moje malá sbírka, která mi v tom doufám alespoň trochu pomůže.
zdroj obrázků: WeHeartIt

Zastav se a naslouchej

30. srpna 2017 v 23:49 | Natt |  Thoughts
Zastav ten proud slov tekoucí z tvých rtů.
Zastav ty myšlenky, které jsou o krok napřed a formulují tvá následující slova.
Nečekej na chvíli, kdy bude s mluvením řada na tobě.
Zastav se a naslouchej.
Naslouchej druhým.
Vstřebávej jejich slova, vnímej jejich pocity.
Snaž se pochopit.
Možná se dozvíš něco nového.
Možná ti přijde, že před tebou sedí úplně někdo jiný než před chvílí.
Zastav se a naslouchej.

Recenze: Patrick Ness - A Monster Calls

27. srpna 2017 v 19:19 | Natt |  Recenze
Název: A Monster Calls
Autor: Patrick Ness
Žánr: Světová literatura, Young adult,
Rok vydání: 2012
Anotace: Příběh o velké odvaze malého kluka, který se postavil svému největšímu strachu. Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne - jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho pořád jen peskuje a spolužáci jsou tak trochu tyrani. Pak se rozhádá se svou nejlepší kamarádkou a zůstane na všechno sám. Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor - obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc - podívat se děsivé pravdě do očí. Dokáže to Conor?



Může se zdát, že je knížka spíše pro mladší čtenáře, ale i mě - dvacetiletou - příběh zaujal a nepustil. Pro mě to byla četba odpočinková, ale to neznamená, že příběh neměl hloubku. Naopak. Myslím, že se v něm mnoho skrývá, hlavně v pasážích s "netvorem" a místy vás příběh může i dojmout a dotknout se velmi citlivého místečka. Osobně jsem knížku měla v angličtině, ale i tak se mi to četlo lehce a neměla jsem s tím problém. Nemohu ovšem ručit za překlad ale myslím, že se není čeho bát. Zkrátka je to podle mého příběh kouzelný. Je to kombinace fantasy, lásky a strachu a já vám jí vřele doporučuji.


Kresba: Lowkey

24. srpna 2017 v 22:00 | Natt |  Own Creations
První zkouška Lowkey, jejíž jednoduchost a prostost se mi zalíbila.


Tea time

22. srpna 2017 v 18:39 | Natt |  Thoughts

Počasí se nám pomalu ale jistě začíná měnit na podzimní (třikrát hurá!). Přes den si stále můžeme vychutnat poslední letní chvilky, ale k večeru... k večeru se už vždy připlíží pan Podzim a obejme městečko do své náruče. A v takových chvílích je perfektní čas na šálek horkého čaje.

Recenze: John Steinbeck - Hrozny hněvu

21. srpna 2017 v 16:39 | Natt |  Recenze
Název: Hrozny hněvu
Autor: John Steinbeck
Žánr: Světová literatura
Rok vydání: 1939
Anotace: Román vychází ze života amerického lidu v období 30. let 20. stol., kdy tisíce amerických farmářů hledaly obživu a pracovní příležitost v Kalifornii. Spolu s osudy hlavních hrdinů sleduje autor osud ostatních vystěhovalců z Oklahomy, jejich strastiplné putování po amerických dálnicích, táboření u silnic, marnou honbu za výdělkem a jejich rostoucí rozhořčení. Sny o lepší budoucnosti se krutě rozplynou, ale hrdinové docházejí k poznání vlastní nezničitelnosti a k vědomí nutnosti skoncovat revoluční cestou se svým ponížením.




Musím říct, že tato kniha nepatří k té nejjednodušší a k nejodpočinkovější četbě, ale zase si na druhou stranu myslím, že vám může hodně dát. Začátkem se možná budete muset prokousat, ale nakonec budete rádi, že jste to udělali a nevzdali to. Steinbeck se nijak nezdráhá v popisování kruté, syrové reality toho, jak to skutečně bylo. A musím říct, že místy je to dost drsné. Absolutně vůbec jsem netušila, že si tímto muselo USA projít a jsem ráda, že teď už to vím. Nechci toho moc psát, abych tu omylem nevhodila nějaký spoiler. Upřímně ale můžu říci, že je to příběh hluboký, dojemný, ale i krutý. Při některých pasážích jsem div neměla husí kůži z té představy. Za mě je to mistrovské dílo a právem si autor zasloužil všechny ceny, které mu za Hrozny hněvu byly uděleny.


Kresba: A girl

21. srpna 2017 v 15:09 | Natt |  Own Creations
Když do vás nuda narazí plnou silou. Pouze rychlá "malůvka", která se jako vždy od předlohy úplně liší. Původně krásná Marine Vacth se změnila v úplně někoho jiného a ani zdaleka ne tak krásného, haha. A kvalita mého náhradního mobilu tomu taky rozhodně nepomáhá, ale co už, škody byly napáchány.


Coffee Talk #3

19. srpna 2017 v 13:39 | Natt |  Thoughts
Pátek byl velmi zvláštní den. Míchanice smutku i radosti. Důvodem radosti bylo sdílení mého blogu na Instagramovém účtu srdceblogu. Moc si toho vážím a vyklouzí mi to úsměv na tváři i teď - den po vstřebání! Jsem za to vážně hrozně moc vděčná a tak bych ještě jednou admince chtěla moc poděkovat. Je to pocta!

Bohužel jsem musela nechat reklamovat svůj telefon. Ani nevíte, jak moc mě to ten den naštvalo. Z toho důvodu taky teď pravděpodobně nebudu aktivní na Instagramu, jelikož mám místo něj náhradu tak trošku... šuntovou. A já jsem na kvalitu fotografií většinou pes, nebudu lhát. I po těch třech dnech, kdy nemám svůj mobil zjišťuji, jak hodně času mi vlastně žral. Ne že bych na něm byla úplně závislá, to ne. Když někde s někým jsem, telefon skoro nikdy ani nevytahuji, protože se chci na plno věnovat tomu, s kým jsem. Ale bylo mým zvykem třeba i při obyčejném jídle nebo sledování seriálu či filmu občas ten mobil vytáhnout a několik aplikací jen tak zkontrolovat. Teď, jelikož je na náhradním telefonu nemám, nemám ani co projíždět. Je to vlastně docela osvobozující. (a někdy trochu frustrující, ruku na srdce)

I nadále poctivě pokračuji v učení Norštiny. Doposud jsem se hlavně spoléhala na mobilní aplikaci Duolingo. Naštěstí jsem zjistila, že je i na PC a tam mi upřímně vyhovuje mnohem více. Sem tam hledám i jiné materiály na internetu, z kterých bych mohla čerpat, nebo jen mít bližší informace k tomu, čím si nejsem jistá.

Už jsme zase za polovinou sprna a mě jako vždycky protekl mezi prsty. Jak se zdá, některé plány se už zkrátka nevyplní. Já už se ale doprošovat nikomu nehodlám, protože jsem ke konci jenom ublížená. A to teď vážně nepotřebuji. Zároveň se mi blíží zápis na vysokou školu. Už jsem pravděpodobně prošvihla možnost sehnat nějaké vyhovující ubytování s neprůchozím pokojem. Jak se zdá, budu muset přežít dlouhé dojíždění vlakem a zkoušet hledat dál, jestli se na mě náhodou neusměje štěstí.

Upřímně mě ta vysoká hodně děsí, protože je to jako skok do neznáma. Jiné, velké město, které vůbec neznám a ve kterém nikoho neznám (a s mým seznamováním... well, good luck to me). Nevědomí, jestli mi zvolený obor bude vůbec vyhovat. Nevědomí, jestli se mi podaří najít nějakou dobrou brigádu. Nejraději bych si něco hledala teď, ale jen těžko si něco můžu domlouvat, když nemám tušení, do kdy se budu učit. A taky samozřejmě nevědomí ohledně dojíždění či ubytování. Prostě skok do neznáma.

Hodně si teď snažím uspořádat priority. Zjistit, co v životě potřebuji a čeho bych se měla naopak zbavit. Zkrátka a dobře si v sobě uklidit. A bůhví, že jsem ten úklid potřebovala udělat už sakra dlouho. Zatím jsem bohužel v tom nejhorším stádiu. V tom, kdy jsem všechno vyházela ze šuplíků a tím pádem si sama v sobě udělala jenom ještě větší nepořádek. Snažím se tedy jednotlivé věci protřídit, ale někdy... někdy se člověku prostě nechce. Někdy ta motivace, kterou jsem v sobě měla když jsem to všechno zběsile vyhazovala z pomyslných šuplíků na podlahu, zkrátka vymizí a já bezradně sedím na podlaze a nevím, co se sebou mám dělat. Tohle bude dlouhý úklid. Nejnamhávější ze všech. A doufám, že bude stát za to.

Dnes se chystáme s mamkou na návštěvu za mou sestrou a švagrem (někdy o nich budu muset sepsat článek, protože jsem u nich div ne každý víkend a hrozně mi v mnoha ohledech pomohli). Už se za nimi těším - jako vždycky. Tento článek je vlastně trochu narychlo, protože na mě mamka už volá, jestli jsem připravená. Hahaha, no.

Fortell meg, hvordan har du det? Ne, sranda. Ráda bych se dozvěděla, jak se máte v půlce srpna vy? Co vás ještě čeká v čase prázdnin a i to, co vás čeká po nich?

Knižní moudra #2

18. srpna 2017 v 19:19 | Natt |  Knižní moudra


"Time takes it all, whether you want it to or not." - Stephen King, The Green Mile
"The only thing crueler than a cage so small that a bird can't fly is a cage so large that a bird thinks it can fly." - Caroline Kepnes, You
"To defeat the darkness out there, you must defeat the darkness in yourself" - C. S. Lewis, The Chronicles of Narnia
"People say you should always do the right thing, but sometimes there is no right thing. And then, you just have to pick the sin you can live with." - Joe Hill, Horns
"We dream in our waking moments, and walk in our sleep." - Nathaniel Hawthorne, The Scarlet Letter
"In my mind I am eloquent; I can climb intricate scaffolds of words to reach the highest cathedral ceilings and paint my thoughts. But when I open my mouth, everything collapses." - Isaac Marion, Warm Bodies
"Sometimes to get what you want the most, you have to do what you want the least." - Jodi Picoult, My Sister's Keeper
"Maybe there is a law after all. Of nature. Like gravity. An unwritten axiom that governs our emotional dealings. What you do comes back to you with twice the force, fuck it, three times the force. We are not punished for our sins we are punished by them." - Anonymous, Diary of an Oxygen Thief
"People have an annoying habit of remembering things they shouldn't." - Christopher Paolini, Eragon
"I'm jus' pain covered with skin." - John Steibeck, The Grapes of Wrath
"You do not write your life with words. You write it with actions. What you think is not important. It is only important what you do." - Patrick Ness, A Monster Calls


Komplimenty aneb hahaha, nelži.

17. srpna 2017 v 19:09 | Natt |  Thoughts
Sama nevím proč nebo v jakém období mého života jsem přestala umět přijímat komplimety. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem je přijímat uměla. Možná jako malé škrvně, které se chlubilo rodičům svými malůvkami.
Zkrátka nemám komplimenty ráda. Nemám je ráda, protože mám pokaždé pocit, že mi lidé lžou. Nechápu, jak mohou z úst vypustit taková slova. Vždycky mi přijde, že mluví o někom jiném. Vždycky se musím probojovat přes minimálně deset vrstev sebenenávisti, než co jsem schopná vyblebnout alespoň to hloupé děkuju, abych nebyla za neslušňačku. I když mou obvyklou reakcí je naprosto sarkastický výraz ve tváři a obočí povytažené až kamsi k obloze. Asi tolik k té slušnosti, že?
Moc dobře jsem si vědoma toho, že samu sebe nejsem schopna vidět tak, jak mě vidí oni - to nikdo. Ale stejně tak oni mě nedokáží vidět tak, jak se vidím já. Je to jako zamotaný kolotoč.
Teď mě tak napadá, že to asi vypadá, že mi lidé komplimenty skládají dennodenně. Takže jen pro pořádek. To ani náhodou! Komplimenty mi nikdo dennodenně, ani často, neskládá. Narážím tu pouze na ty, které mi složeny někdy byly (ať už byly myšleny vážně nebo ne, bůh ví).
Jak se daří přijímat komplimenty vám? Také s nimi bojujete nebo je umíte přijmout s lehkostí?

(zdroj obrázku Tumblr)

can't wait for autumn

17. srpna 2017 v 17:40 | Natt |  Thoughts

Poslední paprsky slunce mi olizují pokožku a ještě stále jsou natolik silné, že jí dokáží spolehlivě zahřát. Ve vzduchu se vznáší svěží vůně a pomalu ale jistě v něm můžete zaznamenat tu změnu, kdy se připravuje na zimu. Pod nohama mi křupe popadané listí, které hraje všemi možnými barvami. Barvy, úplně všude. Oranžová, béžová, hnědá, žlutá, červená! Je to jako ráj, který se odráží v očích všech, kdo se na chvíli zastavil, aby tu krásu mohl obdivovat.

Také vás jako hebký obláček zavalil závan podzimu? Budeme si na něj muset ještě chvíli počkat, ale už se blíží! Nevím jak vy, ale podzim je bezkonkurenčně moje oblíbené roční období. Miluji ten svěží vzduch, všechny ty barvy, svetry, věrnou koženou bundu, teplé nápoje, miluji zvuk křupajícího listí pod mýma nohama, miluji západy slunce, které všemu dodá ještě zlatavější záři, zkrátka miluji, miluji! Miluji ale i tu druhou stranu podzimu. Miluji deštivé dny, kdy mi kapky deště bubnují o střešní okno, miluji když si chladný vítr pohrává s korunami stromů a češe je do všech světových stran, miluji zkracující se dny, miluji když mi pokoj osvětlují malé plamínky svíček a miluji i tu jistou melancholii, která se vzduchem nese jako neviditelný duch.
Přijde mi ironické, že je všechno tak nádherné, i když vlastně všechno v jistém ohledu umírá.
Vím, že moc lidí podzim rádo nemá. Ať už to je kvůli končícím prázdninám (což je asi jediný mínus podzimu, přiznávám), nebo z majoritní většiny právě kvůli té melancholii, kterou sebou podzim jako věrnou kamarádku přináší. Já si ale nemohu pomoci, podzim je zkrátka období, které si vždy vychutnávám každou buňkou mého těla a upřímně se mi s ním loučí dokonce i hůře než s létem. Taky nevím proč, ale podzim mi přijde ideální na sledování nebo čtení Harryho Pottera. Asi je to tou kouzelnou atmosférou, ale každý podzim se prostě musím podívat (i kdyby to bylo ten rok už poněkolikáté, což upřímně - je) na celou sérii. Že mám podzim nejraději už dávno poznala taky moje zrcadlovka, která v této části roku fotí více než kdy jindy. Jako kdyby objektivu nemohl uniknout jediný lístek. Zní to možná hezky, ale potom to dopadá tak, že strávím hodiny u promazávání fotografií, které jsou prakticky stejné. Ne že bych se z toho ale někdy poučila, další den totiž většinou foťák vytahuji znovu. Níže si můžete prohlédnout pár cvaků z minulého podzimu.
A jaký máte vztah k podzimu vy? Patříte k jeho obdivovatelům stejně jako já, nebo máte kvůli němu vrásky na čele od zamračení?


Ráj na zemi.

17. srpna 2017 v 16:09 | Natt |  Thoughts



Něco podobného si představím, když někdo řekne dovolená snů. Žádné písečné pláže, či kouzelně azurové moře. Ne. Představím si malou útulnou chatku obklopenou stromy, které stojí jako vojáci v řadách, připraveni ji kdykoliv chránit. Představuji si šplouchání nedalekého jezera, kdy jeho malé vlnky narážejí o dřevěné molo a loďku. Představuji si zpěv ptáků a paprsky slunce, kterým se podařilo probojovat skrze střechu vytvořenou z korun stromů.
Odpočinek od sociálních médií. Odpočinek od splašené civilizace dnešní doby. Klid. Mír.

Knihy, které zkrátka musím mít!

16. srpna 2017 v 20:09 | Natt

Knihy, které jsem ještě nečetla a chtěla bych:
• Girl Interrupted (Susanna Kaysen)
• Spáči (Lorenzo Caarcaterra)
• Chlapec v pruhovaném pyžamu (John Boyne)
• Requiem for a dream (Hubert Selby Jr.)
• Speak (Laurie Halse Anderson)
• Příběh dvou měst (Charles Dickens)
• Hry o trůny (George R. R. Martin)
• The Sun and Her Flowers (Rupi Kaur)
• The Bell Jar (Sylvia Plath)

Knihy, které jsem už četla, ale chci je mít na poličce!
• Zelená Míle (Stephen King)
• Sophiina volba (William Styron)
• Vyhoďme ho z kola ven (Ken Kesey)
• Harry Potter - celá série (J. K. Rowling)
• Mlčení jehňátek (Thomas Harris)
• Mechanický pomeranč (Anthony Burges)
• Hrozny hněvu (John Steinbeck)

... seznam se bude pochopitelně rozšiřovat i zmenšovat podle toho, na jaké úlovky narazím
A jestli máte nějaká doporučení, můžete je rovnou mrskat do komentářů, budu jen ráda!

Recenze: Stephen King - TO

15. srpna 2017 v 17:49 | Natt |  Recenze
Název: To
Autor: Stephen King
Žánr: Horor, světová literatura
Rok vydání: 1986
Anotace: Hrůza v podobě démonického vraždícího klauna Pennywise se do Derry vrací každých sedmadvacet let. V roce 1957 se zkázu podařilo odvrátit skupině sedmi dětí, outsiderů, jimž se každý vysmíval. Koktající Bill, černoch Mike, obézní Ben, ukecaný Richie, astmatický Eddie, židovský chlapec Stanley a Beverly, dcera věčně opilého žebráka. Všichni už mají své životy, rozprchli se do všech stran, někteří jsou úspěšní, jiní ne. Musí se ale znovu setkat a splnit dávný slib, na který už zapomněli, z něhož však přesto mají podvědomě hrůzu. Po letech se vracejí do Derry, aby se s Pennywisem utkali ještě jednou. Jenom oni jsou schopni společnými silami, zlo sídlící v kanálech pod městem, porazit. Postupné rozpomínání s n minulost, která rozhodně nebyla harmonická, je bolestivé a parta bývalých dětí ví, že ve zkoušce, jíž se nemůže vyhnout, půjde o všechno...


Mistrovské dílo. Tak to mohu nejvýstižněji popsat. To byla asi pátá kniha, kterou jsem četla od Stephena Kinga a hrozně jsem se těšila na to, až si jí budu moci přečíst. Nos jsem měla v této velmi rozsáhlé knize o 1096 stranách zabořený neustále, neschopná se od poutavého příběhu odtrhnout. Do hlavních postav se můžete vžít natolik, že pochopíte jejich psychiku, porozumíte jejich činům v různých situacích a zkrátka uvidíte svět jejich očima. King zkrátka psát umí a vždy se spolehlivě postará o to, že si knihu v hlavě můžete promítnout jako film. Upřímně mi postavy přirostly k srdci natolik, že se mi s nimi vůbec nechtělo loučit!
V knize se střídá minulost s přítomností, které do sebe postupně zapadají jako perfektní puzzlíky a po přečtení vás zanechá s obdivně povytaženým obočím, jak se tak perfektní prolínání časových rovin vůbec mohlo někomu podařit napsat.
Musím ale přiznat, že jsem závěr očekávala tak trochu jiný. Čekala jsem, že budu mít ústa otevřená do O, ale místo toho jsem byla tak trochu rozladěná. Neříkám, že byl špatný, to vůbec ne! Jen jsem zkrátka čekala bombu po té zžírající nejistotě a zvědavosti, co je To vlastně zač.

Závěrem knihu tedy rozhodně doporučuji k přečtení. Vím jistě, že i já se do ní jednou pustím znovu. Nenechte se odradit její obsáhlostí, vůbec vám to tak nepřijde. A jestli se potom budete bát chodit kolem kanálů? Co se strachu týče, je to hodně individuální. Má bývalá učitelka živě barvila, jak musela dlouho kanály obcházet a já se naopak nebála vůbec, ale jistou známku děsu to ve vás vyvolá určitě.


Coffee Talk na Instagramu

14. srpna 2017 v 18:29 | Natt

V prvním článku ze série Coffee Talk jsem zmiňovala, že si pohrávám s myšlenkou k tomuto blogu založit i Instagramový účet. Schválně jsem si to nechala v hlavě proležet abych zjistila, zda se mi do toho bude chtít i po nějaké té době. A jak je už jasné, dneska jsem se rozhodla, že si ten účet založím - a také ho založila.
Není to ovšem žádná náhrada za blog, to vůbec ne. Blog stále bude prioritou, Instagram bude pouze pro fotografie, které jsou pro mě další formou sebevyjádření, když slova zkrátka nefungují tak, jak mají.
Pokud máte zájem, můžete si Coffee Talk přidat i na Instagramu právě zde :)

Kresba: Quick sketch

13. srpna 2017 v 20:39 | Natt |  Own Creations
Konec tužky pravidelně v krátkých intervalech dopadá na desku stolu v netrpělivém pohybu ruky. Oči jsou zabodnuté do zatím stále čistě bílého papíru a jediný nástroj, který na něj prozatím kreslí, je má mysl. Po detailní představě se konečně pouštím do samotného kreslení, ale už po pár tazích vím, že se ruka tak úplně nesehrála s myslí, a že ať bych se snažila jakkoliv, výsledek se od přestavy bude lišit. Takže to částečně vzdávám a tvořím dále takřka bez přemýšlení, dokud z toho za pár minut nevzejde toto.




chill night

10. srpna 2017 v 20:50 | Natt |  Thoughts

• fresh air
• burning candles (not just one but several)
• soft music playing in the background (crisp leaves & lattes on Spotify)
already after shower and face mask
• fairy lights on
• hot drink (caffee, tea,...)


Občas si člověk musí dopřát chvíli naprostého klidu. Obstarat si věci, které má rád a o kterých ví, že mu dokáží zlepšit alespoň trochu náladu. Pokusit se vypnout. Nic neřešit. Užít si chvíli momentu, kdy ho v nose lehtá nezaměnitelná vůně horké kávy při sledování malého, ale přesto silného plamínku svíčky, který nedokáže přemoci ani čerstvý večerní vánek z otevřených oken.

10/8/2017 - after crisis

10. srpna 2017 v 19:49 | Natt |  Thoughts
Ležím na podlaze svého pokoje jako nějaký blázen a pozoruji oblohu střešním oknem. Myšlenky se mi prohánějí hlavou jako stádo splašených buvolů, utíkající před... smečkou lvů. Smečkou lvů, která představuje ty špatné myšlenky. Ty hodně špatné, které mi vmžiku dokáží zkazit náladu. Proto se snažím svou mysl ukočírovat a nechat myšlenky naopak mírumilovně plynout, stejně jako plynou bílé mraky na obloze. Což se jednodušeji píše než skutečně dělá. Zvláště po tak vyčerpávající noci, jakou jsem měla včera, kdy jsem se těmi pomyslnými, zuřivými a hladovými lvy nechala doslova sežrat. Myslím, že mi dnes hodně pomohl fakt, že jsem měla neustále co dělat a byla jsem zaneprázděna prací a tak jsem neměla tolik času na to, abych se ve své hlavě ztrácela. Teď už mám program volnější, což mě trochu znepokojuje, ale vím, že tu je stále ještě pár věcí, které musím udělat. Jako si například ještě trochu procvičit norštinu nebo si zabalit na víkend k sestře, kam se jako vždycky neobyčejně těším, protože to známená, že budu moci alespoň na ty dva dny vypadnout. Vím, že mám před sebou u sestry jednu ne zrovna příjemnou akci, kde budu muset hodně vystoupit ze své komfortní zóny, ale taky vím, že budu mít po boku právě sestru a doufám, že to zvládneme. A jestli to skutečně zvládnu bez jakékoliv paniky tak vím, že ten pocit bude k nezaplacení a že se zase posunu o kousíček dál!


Poem: the rock bottom.

9. srpna 2017 v 23:07 | Natt |  Own Creations
I hit the rock bottom again,
I hit it hard.
Without any warning or soft landing.

Now I'm laying there,
tore up to milion pieces,
wondering...

How the hell should I put myself back together,
or if that's even something
what I really want to do.

Kresba: Get ouf of my head

9. srpna 2017 v 18:49 | Natt |  Own Creations

Starší rychlokresba z roku 2015
(člověk by neřekl, že to utíká tak rychle!)