Komplimenty aneb hahaha, nelži.

17. srpna 2017 v 19:09 | Natt |  Thoughts
Sama nevím proč nebo v jakém období mého života jsem přestala umět přijímat komplimety. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem je přijímat uměla. Možná jako malé škrvně, které se chlubilo rodičům svými malůvkami.
Zkrátka nemám komplimenty ráda. Nemám je ráda, protože mám pokaždé pocit, že mi lidé lžou. Nechápu, jak mohou z úst vypustit taková slova. Vždycky mi přijde, že mluví o někom jiném. Vždycky se musím probojovat přes minimálně deset vrstev sebenenávisti, než co jsem schopná vyblebnout alespoň to hloupé děkuju, abych nebyla za neslušňačku. I když mou obvyklou reakcí je naprosto sarkastický výraz ve tváři a obočí povytažené až kamsi k obloze. Asi tolik k té slušnosti, že?
Moc dobře jsem si vědoma toho, že samu sebe nejsem schopna vidět tak, jak mě vidí oni - to nikdo. Ale stejně tak oni mě nedokáží vidět tak, jak se vidím já. Je to jako zamotaný kolotoč.
Teď mě tak napadá, že to asi vypadá, že mi lidé komplimenty skládají dennodenně. Takže jen pro pořádek. To ani náhodou! Komplimenty mi nikdo dennodenně, ani často, neskládá. Narážím tu pouze na ty, které mi složeny někdy byly (ať už byly myšleny vážně nebo ne, bůh ví).
Jak se daří přijímat komplimenty vám? Také s nimi bojujete nebo je umíte přijmout s lehkostí?

(zdroj obrázku Tumblr)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irda Irda | Web | 17. srpna 2017 v 19:22 | Reagovat

To nesmíš takto přemýšlet právě :) a určitě to myslí vážně :D poznáš to i jakým způsobem člověk mluví a tak :) a věřím,že určitě jsi super,když tě lidi chválí,jen ty to nevidíš.Chtělo by se to možná zamyslet nad svou hlavou,než nad tím,že lidi kecají :) Taky jsem to neuměla,ale poslední dobou je to o trochu lepší.

2 Juliet Juliet | 17. srpna 2017 v 22:52 | Reagovat

To je... Zajímavé. Právě proto, že sama sebe "okomplimentovat" neumím, proto tolik prahnu po komplimentech od ostatních. Protože jim věřím. Sobě ne. Ještě jsem se asi nesetkala s tímhle... NEmáš třeba právě nějaé špatné zkušenosti s tím, že ti lidi lhali? PRotože to by to vysvětlovalo... Já se třeba řídím podle sebe - nebudu dávat kompliment, pokud ho nemyslím vážně. Přepokládám, že to tak dělají všichni a proto komplimenty miluju. :)

3 Natt Natt | Web | 18. srpna 2017 v 9:45 | Reagovat

[1]: Já vím, že tak přemýšlet nemůžu, ale je mnohem těžší to skutečně provést. Zvyk je železná košile a tak mojí první reakcí bude vždycky asi nedůvěra. Snažím se na tom zapracovat, ale chce to asi čas :)

[2]: Každý to má hold nastavené jinak a řekla bych, že tohle je hrozně individuální - stejně jako kupa jiných věcí. Co si tak vybavuji tak myslím, že mi nebyla řečena tak velká lež aby z ní vyrostl takový komplex. Každopádně jsem ráda alespoň za tebe, že to takhle vůbec nemáš a naopak máš komplimenty ráda! :)

4 NaTyy NaTyy | Web | 18. srpna 2017 v 12:52 | Reagovat

Já to mám úplně stejně. Když mě někdo pochválí, tak prostě jakoby mi lhal :D Možná se usměju, poděkuju ale spíše řeknu " Ale nekecej" a tím ten hezký kompliment úplně zašlapu do země. :D

5 Natt Natt | Web | 18. srpna 2017 v 18:52 | Reagovat

[4]: Mluvíš mi z duše :D

6 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | 19. srpna 2017 v 11:48 | Reagovat

Chápu tě. I když mě chválí za něco, za co si to třeba i zasloužím, nedokážu to přijmout většinou. Skoro pokaždé místo "děkuju" vysolím nějakou poznámku jako "to určitě" nebo "leda tak ve snu" nebo "tak dobrý to nebylo" a vlastně mám neuvěřitelnou zásobu těchto odseknutí. Teprve po chvíli mi dojde, že bych měla i poděkovat, tak tam to slovo přidám.
Teď pracuju na tom, abych já sama dokázala přijmout myšlenku, že se mi líbí něco, co jsem vytvořila nebo udělala. Podle mě, dokud to nedokážu přijmout sama, přijmout pochvaly od jiných je o to těžší. Zatím mé snahy pokulhávají, ale vzdávat to nebudu. Přece jen mě nebaví se pořád shazovat jako první, automatický reflex...

7 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | 19. srpna 2017 v 11:51 | Reagovat

Zajímavé ještě je, že po internetu mi komplimenty přijdou trochu upřímnější. Asi by to mělo být naopak. Nevidíš tvář toho člověka, nemůžeš přečíst lhací signály, nemáš šanci dohledat skutečné informace. Ale právě proto, že je ten člověk skrytý, je kolikrát snažší urazit nebo říct upřímný, negativní názor. A proto se kolikrát cítím líp, když si přečtu něco hezkýho, než když mi to někdo řekne přímo. Ale asi je to jen další zvrácený kus mý osobnosti... :D

8 Natt Natt | Web | 19. srpna 2017 v 13:43 | Reagovat

[6]:[7]: Přesně tak, mám to stejné. Jako první mi zcela bez přemýšlení z úst vyletí nějaké odseknutí. Snažím se o to samé, je to sakra těžké! Ale jak říkáš, už mě taky nebaví sebe samu shazovat. Pak se nemůžu divit, že to dělají i ostatní.
Ty jo jak se zdá, tak máme i tento "zvrácený kus osobnosti" stejný :D Nevím proč, ale taky mi to nedělá takový problém a mnohdy mě to u srdce zahřeje mnohem víc, než kompliment řečený osobně.

9 Lucienne Lucienne | Web | 24. srpna 2017 v 0:07 | Reagovat

Mívala jsem stejný problém. A byl to obrovský problém, dokázala jsem přijmout málokterou chválu a strašně jsem se podceňovala. Už jsem to trošku překonala (s malou pomocí milované osůbky) a jde mi přijímat poklony snáz. Je zkrátka třeba mít se rád. Ale stejně mám někdy pocit, že bych se před komplimenty radši schovala někam do nepropustné skořápky, abych už neměla pocit, že jsou ke mně lidé... falešní.
Pěkný článeček :)

10 Natt Natt | Web | 24. srpna 2017 v 10:06 | Reagovat

[9]: Moc ráda čtu, že se ti to podařilo překonat - alespoň trošku :) Dává mi to naději, že třeba jednou budu mít to štěstí i já :-D Jak píšeš, jde o to, aby se člověk měl rád (což je dost pravděpodobně ten kámen úrazu).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama