
Komplimenty aneb hahaha, nelži.
17. srpna 2017 v 19:09 | Natt | Thoughts
Komentáře
To je... Zajímavé. Právě proto, že sama sebe "okomplimentovat" neumím, proto tolik prahnu po komplimentech od ostatních. Protože jim věřím. Sobě ne. Ještě jsem se asi nesetkala s tímhle... NEmáš třeba právě nějaé špatné zkušenosti s tím, že ti lidi lhali? PRotože to by to vysvětlovalo... Já se třeba řídím podle sebe - nebudu dávat kompliment, pokud ho nemyslím vážně. Přepokládám, že to tak dělají všichni a proto komplimenty miluju. :)
[1]: Já vím, že tak přemýšlet nemůžu, ale je mnohem těžší to skutečně provést. Zvyk je železná košile a tak mojí první reakcí bude vždycky asi nedůvěra. Snažím se na tom zapracovat, ale chce to asi čas :)
[2]: Každý to má hold nastavené jinak a řekla bych, že tohle je hrozně individuální - stejně jako kupa jiných věcí. Co si tak vybavuji tak myslím, že mi nebyla řečena tak velká lež aby z ní vyrostl takový komplex. Každopádně jsem ráda alespoň za tebe, že to takhle vůbec nemáš a naopak máš komplimenty ráda! :)
Já to mám úplně stejně. Když mě někdo pochválí, tak prostě jakoby mi lhal Možná se usměju, poděkuju ale spíše řeknu " Ale nekecej" a tím ten hezký kompliment úplně zašlapu do země.
Chápu tě. I když mě chválí za něco, za co si to třeba i zasloužím, nedokážu to přijmout většinou. Skoro pokaždé místo "děkuju" vysolím nějakou poznámku jako "to určitě" nebo "leda tak ve snu" nebo "tak dobrý to nebylo" a vlastně mám neuvěřitelnou zásobu těchto odseknutí. Teprve po chvíli mi dojde, že bych měla i poděkovat, tak tam to slovo přidám.
Teď pracuju na tom, abych já sama dokázala přijmout myšlenku, že se mi líbí něco, co jsem vytvořila nebo udělala. Podle mě, dokud to nedokážu přijmout sama, přijmout pochvaly od jiných je o to těžší. Zatím mé snahy pokulhávají, ale vzdávat to nebudu. Přece jen mě nebaví se pořád shazovat jako první, automatický reflex...
Zajímavé ještě je, že po internetu mi komplimenty přijdou trochu upřímnější. Asi by to mělo být naopak. Nevidíš tvář toho člověka, nemůžeš přečíst lhací signály, nemáš šanci dohledat skutečné informace. Ale právě proto, že je ten člověk skrytý, je kolikrát snažší urazit nebo říct upřímný, negativní názor. A proto se kolikrát cítím líp, když si přečtu něco hezkýho, než když mi to někdo řekne přímo. Ale asi je to jen další zvrácený kus mý osobnosti...
[6]:[7]: Přesně tak, mám to stejné. Jako první mi zcela bez přemýšlení z úst vyletí nějaké odseknutí. Snažím se o to samé, je to sakra těžké! Ale jak říkáš, už mě taky nebaví sebe samu shazovat. Pak se nemůžu divit, že to dělají i ostatní.
Ty jo jak se zdá, tak máme i tento "zvrácený kus osobnosti" stejný Nevím proč, ale taky mi to nedělá takový problém a mnohdy mě to u srdce zahřeje mnohem víc, než kompliment řečený osobně.
Mívala jsem stejný problém. A byl to obrovský problém, dokázala jsem přijmout málokterou chválu a strašně jsem se podceňovala. Už jsem to trošku překonala (s malou pomocí milované osůbky) a jde mi přijímat poklony snáz. Je zkrátka třeba mít se rád. Ale stejně mám někdy pocit, že bych se před komplimenty radši schovala někam do nepropustné skořápky, abych už neměla pocit, že jsou ke mně lidé... falešní.
Pěkný článeček :)
To nesmíš takto přemýšlet právě :) a určitě to myslí vážně
poznáš to i jakým způsobem člověk mluví a tak :) a věřím,že určitě jsi super,když tě lidi chválí,jen ty to nevidíš.Chtělo by se to možná zamyslet nad svou hlavou,než nad tím,že lidi kecají :) Taky jsem to neuměla,ale poslední dobou je to o trochu lepší.