Sama nevím proč nebo v jakém období mého života jsem přestala umět přijímat komplimety. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem je přijímat uměla. Možná jako malé škrvně, které se chlubilo rodičům svými malůvkami.
Zkrátka nemám komplimenty ráda. Nemám je ráda, protože mám pokaždé pocit, že mi lidé lžou. Nechápu, jak mohou z úst vypustit taková slova. Vždycky mi přijde, že mluví o někom jiném. Vždycky se musím probojovat přes minimálně deset vrstev sebenenávisti, než co jsem schopná vyblebnout alespoň to hloupé děkuju, abych nebyla za neslušňačku. I když mou obvyklou reakcí je naprosto sarkastický výraz ve tváři a obočí povytažené až kamsi k obloze. Asi tolik k té slušnosti, že?
Moc dobře jsem si vědoma toho, že samu sebe nejsem schopna vidět tak, jak mě vidí oni - to nikdo. Ale stejně tak oni mě nedokáží vidět tak, jak se vidím já. Je to jako zamotaný kolotoč.
Teď mě tak napadá, že to asi vypadá, že mi lidé komplimenty skládají dennodenně. Takže jen pro pořádek. To ani náhodou! Komplimenty mi nikdo dennodenně, ani často, neskládá. Narážím tu pouze na ty, které mi složeny někdy byly (ať už byly myšleny vážně nebo ne, bůh ví).
Jak se daří přijímat komplimenty vám? Také s nimi bojujete nebo je umíte přijmout s lehkostí?
(zdroj obrázku Tumblr)
Možná se usměju, poděkuju ale spíše řeknu " Ale nekecej" a tím ten hezký kompliment úplně zašlapu do země. 
MorphoKeiji | 
Jak píšeš, jde o to, aby se člověk měl rád (což je dost pravděpodobně ten kámen úrazu).
To nesmíš takto přemýšlet právě :) a určitě to myslí vážně
poznáš to i jakým způsobem člověk mluví a tak :) a věřím,že určitě jsi super,když tě lidi chválí,jen ty to nevidíš.Chtělo by se to možná zamyslet nad svou hlavou,než nad tím,že lidi kecají :) Taky jsem to neuměla,ale poslední dobou je to o trochu lepší.