Září 2017

V lese.

30. září 2017 v 17:39 | Natt |  Thoughts
Konečně. Konečně se mé kroky blíží k okraji lesíku. Po mém boku spokojeně ťape můj čtyřnohý přítel, který svou zlatavou srstí zanedlouho bude splývat s okolím jako chameleon a na krku se mi houpe fotoaparát, který co nevidět vystrčí objektiv z ochranné brašny. Ani si pořádně nevzpomínám, kdy jsem si naposledy dopřála tuhle trasu lesem a tak jsem vděčná za to, že teď se to konečně podařilo. Svěží vzduch a vůni lesa vdechuji do plic a přeji si tu vůni navždy uschovat do nějaké lahvičky, ke které bych sem tam mohla přičichnout jako nějaký závislák. Pod mýma nohama a tlapkami mého psa křupou popadané větvičky a první spadané listí, které za pár dní bude pokrývat celý les jako ten nejkrásnější koberec. Prohlížím si krásu, která mě obklopuje ze všech stran a snažím se jí zvěčnit pár fotografiemi - ovšem neúspěšně, protože ve skutečnosti to vypadá vždycky lépe. Plánovala jsem si procházku v čas, abych stihla les v době, kdy bude doslova zalitý zapadajícím sluncem, ale přišla jsem pozdě, koruny stromů sluneční paprsky už nepropustí. Ale to nevadí, protože je les je les a je krásný za denního světla i za sychravého rána. Za chvíli, která se mi zdá kratší než ve skutečnosti je, z lesa znovu vycházím a tady na mne i na mého věrného společníka sluneční paprsky už dosáhnou a obalí nás tak inzentivně, jako kdyby se nám snažily vynahradit ten čas, kdy jsme byli mimo jejich dosah. Naplněná spokojeností a radostí mířím zpátky domů.


Kresba: Čtvrteční portrét

29. září 2017 v 19:00 | Natt |  Own Creations
Co uděláte, když lidé nejsou v kreslení vaší nejsilnější stránkou, ale přesto to chcete alespoň zkusit? Nakreslíte alespoň polovinu tváře, kdy se nemusíte vztekat, že jedno oko se vám povedlo a druhé vypadá jak citrón. A co uděláte, když se zkrátka nemáte dobrý den, nepovede se vám ani to jedno oko a závrtatnou rychlostí vám dochází nervy? Nakreslíte pouze čtvrtku tváře a malý náznak těla, aby to nebylo tak prázdné.



Nová etapa života jménem Vysoká.

28. září 2017 v 13:59 | Natt |  Thoughts
Po čtyřech dnech, tak moc odlišných čtyřech dnech, sedím zase zpátky doma na svém obvyklém místě u pracovního stolu s šálkem kávy po pravé straně. Je to krásné, být zase na chvíli doma. Ale přesto to tu už není jako doma. Spousta mých věcí, které byly nedílnou součástí mého pokoje, tu nejsou. Jsou jinde, v mém druhém pokoji, který sdílím ještě s jednou slečnou. Vysoká škola se stala a já tak byla nucena opustit svůj domov a jít bydlet jinam. Opustit své hnízdo a vylétnout do světa. Spolehnout se jen a pouze na svá vlastní křídla. Ke stěhování bylo zapotřebí dvou kufrů, velké Ikea tašky a ještě jedné malé. Abych se i tam, cítila trošku jako tady.
Je to tak jiné, a přesto se často nacházím v prázdných stavech, kdy to se mnou nic nedělá. Absolutně vůbec nic. Až mě to trochu děsí. Když jsem ale v úterý šla v bytě na náš malý panelákový balkónek, s hrníčkem horké kávy a s věrnou společnicí knihou, musela jsem se nad tím vším přeci jenom pozastavit. Jsem na Vysoké škole, daleko od domova, ve velkém městě, v bytě se čtyřmi dalšími, (ne už tolik) cizími lidmi...
První týden, vlastně pouze první tři dny, proběhly hladce (až na to, že tam ještě nemáme zařízenou Wi-Fi, což je taky hlavní důvod mé neaktivity). Ať už ve škole nebo v bytě, nemám si na co stěžovat. Jasně, něco by se tu našlo, v bytě například ne zrovna nejlepší koupelna a záchod a ve škole časté hodinové pauzy mezi hodinami a jeden konkrétní předmět Kontrastivní fonetika, který vím, že budu absolutně nesnášet, ale není to nic tak velkého, kvůli čemu bych se musela stresovat.
Víte, jsem na sebe vlastně pyšná. Za poslední dva roky jsem udělala nesmírné pokroky. Před dvěma lety jsem kvůli sociální fóbii nebyla schopná se ani zeptat knihovnice, kde bych mohla najít tu a tu knihu. Téměř jsem ani neviděla důvod proč pokračovat. A teď? Jo, jsem na sebe zatraceně pyšná.


Pálím kus sebe samé.

26. září 2017 v 16:29 | Natt |  Thoughts
Hodiny už dávno odbily půlnoc a já přesto stojím na zahradě, zahalená v plášti tmy a k hrudi si tisknu tři deníky z různých období mého života, kdy mě sužovala deprese. Do barelu, který používáme na pálení například větví, vházím první vytržený štos papírů, popsaný samými beznadějnými, negativními myšlenkami. Desky by neshořely, nechci riskovat... Zapalovačem zapálím roh papírů a pak už jenom sleduji, jak plameny pohlcují zbytek papírů a zprovoďují je ze světa. Zároveň si slibuji, že se budu setsakra snažit, abych se už do takové fáze nikdy v životě nedostala. Abych už znovu nespadla na samé dno a ještě hloub. Abych se naučila žít. Přidávám další papíry a na chvíli odvracím zrak, protože mě kouř začíná nepříjemně pálit do očí. K hrudi tisknu poslední deník, popsaný ze všech nejvíc. Ten musí i s deskama. Nechci ho u sebe mít a potřebuji, aby zmizel celý. Zapalování musím několikrát opakovat, ale nakonec se podařilo. Hoří. Mizí. A jak mizí jednotlivá slova, snažím se ony jednotlivé myšlenky vypudit i z mé hlavy. S obočím staženým k sobě se dívám do ohně. Plameny olizují desky deníku a stíny ohně tančí kolem. Vše je pryč. Po dlouhé době se volně nadechnu a zakloním hlavu. Nebe je poseté miliony hvězd, které jdou nádherně vidět. Rty se mi roztáhnou do potěšeného úsměvu. Odcházím.



Ride the Wave.

19. září 2017 v 20:29 | Natt |  Own Creations

Coffee Talk #4

19. září 2017 v 16:29 | Natt |  Thoughts
Tak nějak mi přijde, že je ten pravý čas na další článek z řady Coffee Talk. Zároveň přemýšlím, že bych pro to udělala jednotlivou rubriku. Možná by to nebylo na škodu, jelikož další ještě do budoucna určitě plánuji. Ale možná je to stejně tak zbytečné, protože who cares.

Je to asi týden, co mám nové brýle a musím říct, že se v nich cítím mnohem lépe, než v těch předešlých. Vlastně jsem v nich spokojená tak, jako ještě v žádných jiných. Abyste rozumněli, brýle musím nosit už od samého dětství a vždycky jsem k nim měla negativní přístup. Vlastně stále mám, prostě je nesnáším. Nesnáším, že jsem na nich tak závislá a nesnáším, že mi snižují sebevědomí, které je i bez nich dost nízké. Mám k nim vypěstovaný odpor, ale už jsem se smířila s tím, že se jich nezbavím. Čočky na mojí vadu nepřipadají v úvahu a operace se nedoporučuje, takže co mám taky jiného dělat, než co se s tím smířit, že ano? A s těmito brýlemi jsem alespoň trochu spokojená, když už nic.

Pokud už jste pár mých článků četli, tak možná víte, že letos nastupuji na Univerzitu do Pardubic. Několikrát jsem zmiňovala, že koleje pro mě nepřipadají v úvahu a že se o svůj pokoj, o svůj drahocenný soukromý prostor, nechci dělit a že raději budu každý den tu nesmyslnou dálku dojíždět. No, trošku se mi to obrátilo vzhůru nohama a v neděli jedu podepsat nájemní smlouvu, kde se budu o pokoj dělit s jednou slečnou (naštěstí stejná fakulta, stejný ročník, stejný obor!) a na bytě nás bude celkově pět. Celkem... něco jiného než v co jsem doufala. Ale sama jsem musela uznat, že dojíždění je blbost a pokoje pro jednoho jsou pro mě zkrátka drahé, takže jsem vzala co šlo a doufám, že to bude fajn. Zatím to tak vypadá. Bude to nová etapa mého života a já chci, aby byla skvělá.

Zítra jedu na adaptační kurz, na který se mi sakra nechce. Ne jenom že kvůli tomu budu muset podstupovat x přestupů, protože to je nesmyslně daleko, ale budu muset sakra hodně překročit hranice mé komfortní zóny. Cizí lidé, cizí prostředí... na dva dlouhé dny. Bleh. Jediné plus je, že to není na celý týden. A taky že tam budu se slečnama, s kterými budu i na pokoji, takže doufám, že si sedneme a všechno bude v pořádku. Každopádně teď můj pokoj vypadá jak po výbuchu, protože balím na ten adapťák plus do toho začínám balit na stěhování do Pardubic. Nějak nic nestíhám, ale přesto píšu tenhle článek, užívám si prázdného domu hlasitým, příšerným "zpěvem" a upíjím horkou kávu. Jak to jenom bylo... mámvpičizmus? Jo, myslím že jo a přesně tohle teď na mojí situaci taky sedí.

Nestíhám ani číst! Víte, jak mě to frustruje?! Na nočním stolku mi opuštěně leží macatá kráska Hry o trůny a já jsem z ní zatím přečetla jenom jednu kapitolu. Slíbila jsem si, že dnes si něco přečtu, i kdybych měla zůstat vzhůru do tří do rána, ale nevím nevím, jak tohle dopadne.

Recenze: Ray Bradbury - Marťanská kronika

14. září 2017 v 21:49 | Natt |  Recenze
Název: Marťanská kronika
Autor: Ray Bradbury
Žánr: Povídky, Sci-fi, Fantasy
Rok vydání: 1950
Anotace: Soubor kratších i delších textů, povídek, náčrtů, popisů a příběhových spojek, které se dají pojmout skutečně pouze pojmem kronika. Kniha zachycuje události dvou planet ovládaných lidským pokolením mezi lety 1999 až 2026 okem spisovatele z poloviny minulého století, děsivou vizi budoucnosti odrážející lidský duch v celé jeho kráse a zrůdnosti. Na Rudou planetu ze Země startují jedna raketa po druhé, expedice za expedicí, snažící se prozkoumat neznámá území nebeského tělesa. Každá ze skupinek se tu setkává různým způsobem s původním obyvatelstvem - marťany. Ti si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavních měst, hradů a zámků, umění a vědy, která stojí na základní vlastnosti celé populace - telepatii.

Někdy mi vážně zůstává rozum stát nad tím, jak některá díla dokážou být nadčasová. A mezi ně patří právě i Marťanská kronika, kterou jsem neměla v první řáda v plánu vůbec číst. Měla jsem zálusk pouze na 451° Fahrenheinta od stejnojmenného autora, ale v knize byly obě povídky. Takže jsem si samozřejmě zkrátka musela přečíst i Marťanskou kroniku. A upřímně toho vůbec nelituji. Není to sice žánr, který normálně čtu a pár stránek jsem si musela na autorův styl psaní zvyknout, ale pak jsem nemohla přestat. Zvědavost mě popoháněla dál. Absolutně jsem si zamilovala kapitolu, která je spjatá s Edgarem Allanem Poem! Ray v ní naráží dokonale na tolik jeho povídek, že jsem se u toho musela potěšeně usmívat, i když se v ní vlastně odehrávaly vraždy. Kniha dokonale popisuje, jací my, lidé, dokážeme být. Co dokážeme udělat jen proto, abychom měli víc a to mě také děsilo.

Místo, na které nikdy nezapomenu.

14. září 2017 v 18:49 | Natt |  Thoughts
Bylo tam krásně. Atmosféra byla vždy přívětivá a rodinná. Ať už pražilo slunce, nebo lilo jako z konve, ať už jsem tam šla s reptáním, nebo s natěšením, milovala jsem to tam. Milovala jsem každičkou část zahrádky mých prarodičů, která musela být z důvodu úmrtí jednoho z nich prodána. Milovala jsem švestku, která vás přivítala hned jako první. Milovala jsem jabloně, které jako přírodní plot oddělovaly jednu zahrádku od další. Milovala jsem keře rybízů a angreštů. Milovala jsem záhonky nejrůznější zeleniny, mezi kterými jsem běhala i přes hlasitá napomínání. Milovala jsem tajuplnou studánku, ke které jsem si vždy vymýšlela vlastní bájné příběhy. Milovala jsem chatku, která vyrostla pod rukama mého dědy. Milovala jsem její malou předsíňky s nářadím a milovala jsem i hlavní místnost s mnoha dalšími věcmi. Milovala jsem lesy, které se rýsovaly v dály a ke kterým jsem si se sestrou vymyslely vlastní hru. Milovala jsem to místo celou svou bytostí a nějak se stále, ani po těch čtyřech dlouhých letech, neumím smířit se skutečností, že už se tam nikdy nepodívám.


Bo Burnham aneb když se černý humor smíchá s hlubokou myšlenkou

12. září 2017 v 19:10 | Natt |  Thoughts
Nevím přesně, jak jsem na něj narazila, ale vím, že od té chvíle jsem mu kompletně podlehla a sledovala jeho show víckrát než jednou. Bo Burnham je naprosto skvělý americký komediant a hudebník, který umí míchat černý humor, ale přesto se dostat do hloubky věcí tak, že vás to nutí k zamyšlení. Moc dobře vím, že jeho humor není pro všechny, ale já se naladila hned, protože je to přesně můj šálek kávy. Jeho tři show - Words, Words, Words; what.; Make Happy - jsem viděla víckrát než jednou a vždy se i ráda podívám pouze na některé urývky na YouTube. Myslím, že jeho poslední show, Make Happy, je nejhlubší a upřímně? I přesto, že je to stand-up comendy, na konci jsem neměla daleko od pláče. Ano, až takhle se vám může dostat pod kůži.
Jestli nemáte rádi sarkamus či černý humor, Bo Burnham pro vás vážně není. Pokud ale naopak ano, rozhodně bych vám doporučovalo ho shlédnout. Někdy vám některé jeho vtípky můžou připadat trochu moc, ale když setrváte do konce, do celkového obrazu to vlastně skvěle zapadne.
Jeho show si můžete stáhnout v celku, shlédnout je na Youtube, nebo je shlédnout jen po částech, jak je libo.




Recenze: Stephen King - Osvícení

10. září 2017 v 19:49 | Natt |  Recenze
Název: Osvícení
Autor: Stephen King
Žánr: Horor
Rok vydání: 1977
Anotace: Hotel Overlook je považován za nejkrásněji položené horské letovisko na světě, ale nový zimní správce Jack Torrance, jeho žena Wendy a jejich pětiletý syn Danny v něm spatřovali víc než jeho krásu. Jack viděl v Overlooku příležitost, zoufalý způsob, jak uniknout životní smůle a zoufalství, Wendy zase kýženou samotu, která by mohla být poslední příležitostí k zachování narušené rodiny a Danny? Danny, požehnaný i prokletý náhlým osvícením, darem předvídavosti, viděl věci, které přesahovaly chápání malého kluka. Ve sto deseti prázdných pokojích Overlooku viděl skryté zlo, které číhalo jen na ně...

Osvícení patří rozhodně mezi mé nejoblíbenější knihy. Četla jsem jí s horlivým nadšením od začátku až do konce a celou četbu si náramně užila. Do děje jsem byla vtažená ani nevím jak a už jsem pomalu dočítala poslední stránky. Kniha vás pohltí, zvědavost vás nenechá knihu jen tak zavřít a odložit stranou a představivost se rozjede na plné obrátky. Při prvním čtení (ano, knihu jsem četla dvakrát) mi některé pasáže přišly trochu zbytečně zdlouhavé, ale při druhém jsem zjistila, že vlastně krásně doplňují psychiku postav a umožňují nám tak lépe pochopit jejich počínání. Kniha má v sobě rozhodně i prvky psychologického hororu a myslím, že si dokáže pěkně pohrát s myslí některých jedinců tak, že se bojí jít v noci po tmě na záchod. Co se strachu týče, ten jsem bohužel neměla, ale na to u mě nemůžete brát ohled, protože ten mě zatím pořádně nenehnal žádný horor, ať knižní či filmový (asi jsem nějaká divná). Ačkoliv je tohle knižní recenze, musím se zmínit - filmové zpracování se mi absolutně vůbec nelíbilo. Na to, kolik chvály jsem na to slyšela... Já jsem byla osobně po shlédnutí trochu naštvaná. Knihu ale mohu jen doporučit!


Radosti z knihovny

7. září 2017 v 17:29 | Natt |  Thoughts
Měla jsem tam v plánu jít už dlouho, opravdu. Nějak to ale stále nevycházelo a vlastně to do jisté míry nevyšlo ani dnes. Nešla jsem totiž já, nýbrž mamka. Díky bohu za ní. Každopádně mám doma konečně zase co číst, čtyři knížky, na které se vrhnu ještě dnes. Jen ještě nevím, kterou začnu. Asi to budu muset vyřešit nějakým starým dobrým rozpočítávadlem. Eeny, meeny, miny, moe. Ještě dát do pravačky Lucy a budu jak Negan z The Walking Dead.


Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (R. L. Stevenson)
451° Fahrenheinta (Ray Bradbury)
David Copperfield (Charles Dickens)
Vánoční povídky (Charles Dickens)



You cannot make it stay.

6. září 2017 v 22:39 | Natt |  Thoughts

the poem says it all
- Rupi Kaur, Milk and Honey

Photos: Paleta barev aneb západy slunce

6. září 2017 v 18:40 | Natt |  Own Creations
Miluji západy slunce. Miluji, jak se každou minutu mění. Miluji jak rozšiřují svou škálu dechberoucích barev.
Dokáži se na ně dívat od začátku až do konce, kdy soumrak zahalí město do své náruče...








Jsou tady.

5. září 2017 v 18:29 | Natt |  Thoughts
Jsou tady. Jsou všude. Nevidíte je. Ať se snažíte jakkoliv, váš zrak je nemá šanci zachytit. Ale váš sluch? Ten je naopak nemůže přeslechnout, ani když si to sebevíce přejete. Znají vás. Lépe než kdokoliv jiný, kolikrát lépe než vy sami. Byli tu s vámi už dlouho. Kroužili kolem vás jako hladoví supi, ale až po čase začali klesat tak, že jste je vzali na vědomí. Mráz po vaší páteři přejede jako závodník, když se k vám přiblíží moc blízko a strach si s ní zahraje jako se smyčcem na hudební nástroj. Znají všechny vaše slabiny a všechny nejistoty. A ví naprosto přesně v jakých situacích do nich mají zabodnout svůj ostrý zobák a drápy a ještě s nimi surově zatočit. Sílí, zatímco vy slábnete. Rostou, zatímco vy chřadnete. Jsou aktivnější, zatímco vy nacházíte čím dál těžší vstát z postele. Berou si vaší radost a zanechávájí pouze bezmoc. Berou si vaší vášeň a zanechávájí otupělost. Jsou tady. Jsou všude. Lžou vám a vy jim věříte. Až tak, že jejich lži považujete za svojí pravdu. Necháváte se jimi pohltit. Nechcete, ale už jste bez všech sil. Klesáte vyčerpaně k zemi a oni se na vás jako hladové hejno slétnou a začnou hodovat. Vaše mysl se oddělila od vašeho těla a vy už dále neovládáte, co se tam děje. Nemáte nad sebou kontrolu. Nyní patříte jim.

Já to vím, protože jsem se jimi nechala pohltit také. Ale prozřela jsem. A snažím se samu sebe vybojovat zpátky.

Kresba: Autumn deer

4. září 2017 v 19:49 | Natt |  Own Creations
Hned ze začátku bych chtěla napsat, že kresba není z mé hlavy a že jsem pro ní měla předlohu. Pokud se mé zdroje nemýlí, člověk, který originální kresbu nakreslil se jmenuje Luqman Reza Mulyono. A já bych neměla klidné spaní, kdybych to neupřesnila, protože to poslední co chci, je připisovat si kredity za krásný nápad někoho jiného.
Nicméně miluji podzim a miluji majestátní krásu jelenů a tak jsem si nemohla pomoci.


Kalendář 2018 ke stažení

3. září 2017 v 18:49 | Natt |  Own Creations
Mám ráda pořádek. Je mi lépe, když mám věci zorganizované a přehledné. Vlastně myslím, že to jedna moje malá (možná větší) část dokonce i vyžaduje k normálnímu fungování. Clean room, clean mind. A právě proto jsem se rozhodla k menšímu DIY kalendáři na rok 2018, protože s nástupem na Vysokou školu budu potřebovat vědět, kdy se co děje.
Nějakou tu hodinku jsem na tom pracovala a zkoušela nejrůznější designy. Nakonec jsem zjistila, že mi stejně ale nejvíce vyhovuje jednoduchý vzhled a ten jsem se také rozhodla zanechat. Ke každému měsíci jsem si přiřadila ještě nějaký ten citát, protože je zkrátka miluji a přišlo mi, že tam se skvěle hodí.
Po vytisknutí a vyplnění předem daného (narozeniny, svátky,...) mě napadlo, proč se o to nepodělit s vámi a nenabídnout vám jeho stažení! :) Pokud se vám tedy kalendář zamlouvá, můžete si ho stáhnout ZDE. Zároveň odkaz nechám v menu, kdybyste tisknutí nechtěli uspěchat a vrhli se na to třeba až v prosinci.