Místo, na které nikdy nezapomenu.

14. září 2017 v 18:49 | Natt |  Thoughts
Bylo tam krásně. Atmosféra byla vždy přívětivá a rodinná. Ať už pražilo slunce, nebo lilo jako z konve, ať už jsem tam šla s reptáním, nebo s natěšením, milovala jsem to tam. Milovala jsem každičkou část zahrádky mých prarodičů, která musela být z důvodu úmrtí jednoho z nich prodána. Milovala jsem švestku, která vás přivítala hned jako první. Milovala jsem jabloně, které jako přírodní plot oddělovaly jednu zahrádku od další. Milovala jsem keře rybízů a angreštů. Milovala jsem záhonky nejrůznější zeleniny, mezi kterými jsem běhala i přes hlasitá napomínání. Milovala jsem tajuplnou studánku, ke které jsem si vždy vymýšlela vlastní bájné příběhy. Milovala jsem chatku, která vyrostla pod rukama mého dědy. Milovala jsem její malou předsíňky s nářadím a milovala jsem i hlavní místnost s mnoha dalšími věcmi. Milovala jsem lesy, které se rýsovaly v dály a ke kterým jsem si se sestrou vymyslely vlastní hru. Milovala jsem to místo celou svou bytostí a nějak se stále, ani po těch čtyřech dlouhých letech, neumím smířit se skutečností, že už se tam nikdy nepodívám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | Pátek v 11:25 | Reagovat

Páni, to mě moc mrzí. :( Zahrádka musela být krásná, už jenom podle tvého popisu. Sama vím, jak mám ráda zahradu u mých prarodičů a v mnohém se shoduje s tvým popisem - jabloně, rybíz, angrešt, záhony. Akorát studánku nemáme. Ta musela být na zahrádce vážně úžasná.
Krásný článek.

2 Natt Natt | Web | Neděle v 18:54 | Reagovat

[1]: Zahrádka byla vážně kouzelná. Jenže co člověk může udělat... Vůbec nic, než se s tím smířit. Tak či tak jsem vděčná za to, že jsem tam mohla trávit čas, díky kterému na ní mám úžasné vzpomínky.

3 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | Pondělí v 8:32 | Reagovat

To mě taky mrzí. Páni, vlastně jsem si tohle doteď ani nepředstavila. Od malička žiju se samozřejmostí, že moji prarodiče taky mají podobnou zahradu, běhám tam čas od času (žijí 100km od nás) od doby, co vůbec chodím, a tak nějak to tam vypadá - až na dobrnosti - pořád stejně. Ke každému koutku mám vzpomínku různého věku a dnes, když se tam procházím se psem a s přítelem, když jedeme dědu navštívit, mi to přijde sice hrozně nostalgické a utápím se v těch vzpomínkách, ale ani mě nenapadne, že by ta zahrada někdy nebyla naší součástí. Že bych na ni někdy, jednoho dne, nemohla vkročit; prostě k dědovi patří. A tys mě teď donutila zamyslet se, že to taková samozřejmost není a že bych si měla užít ještě každou další chvíli, kterou tam budu moct strávit, protože to navěky nebude. Děkuju <3

4 Natt Natt | Web | Pondělí v 18:02 | Reagovat

[3]: I já jsem to brala jako samozřejmost a nikdy by mě nenapadlo, že by ten kousek půdy mohl patřit někomu jinému, než mým prarodičům. Takže rozhodně doporučuji si užívat každou chvilku, kterou tam strávíš ♥

5 petra-s-world petra-s-world | Web | Pondělí v 18:08 | Reagovat

Některých věcí se jednoduše musíme vzdát, jelikož není jiná možnost. Zřejmě i já se setkám s něčím podobným. Chatu vybudoval můj táta s děděčkem, oba již zemřeli.. Získala ho jedna.. Mrcha? Ano.. A jednoduše? Soud jsme prohráli. Očividně já jako dcera na ní právo nemám ale milenka ano.. Je to vše tak nefér, tak moc bych tam chtěla být. Všechno to oživit a nenechat to ležet ladem tak jak to ona dělá. Vzít si aspoň věci mého táty, vzít si svoje věc.
Věř že se s tím někdy srovnáš, věřím ti a věřím že i já se smířím se ztrátami.

6 Natt Natt | Web | Úterý v 15:52 | Reagovat

[5]: To mě hrozně moc mrzí. Těžce bych nesla, kdyby ta zahrádka padla do rukou nějakého hrozného člověka. Držím ti palce, aby si tu celou situaci zvládla a děkuji za důvěru ve mě, stejnou mám i já v tebe!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama