Říjen 2017

Photos: Pieces of autumn

30. října 2017 v 19:39 | Natt |  Own Creations
Nechci nijak znehodnit letošní podzim. Vůbec ne. Ale ten minulý jsem měla čas si vychutnat mnohem více, než tento. Minulý podzim byl plný výletů a procházek, zatímco tento byl plný stěhování, zmatku, strachu a zvykání si na Vysokou školu. Stihla jsem si vychutnat jeho sluneční paprsky, ale nedokázaly mě na duši zahřát tak, jak ty loňské.
Rozhodla jsem se udělat dva fotočlánky na podzim, z nichž jeden - tento - se bude zaměřovat na podzim minulý, zatímco druhý - příští - na ten letošní. Ostatně sami ten rozdíl budete schopni zachytit. Nicméně prozatím doufám, že se vám fotografie z loňského budou líbit.

více fotografií najdete pod perexem při rozkliknutí celého článku

Home, cozy home.

27. října 2017 v 17:59 | Natt |  Thoughts
Zabalená v peřině sedím pohodlně v křeslu a zvuk klávesnice se mísí s mým oblíbeným podzimním playlistem, který perfektně uklidňuje mou mysl. V pokoji už plápolá pár plamínků svíček, které doplňují klidnou atmosféru. Dnes jsem celý den v pyžamu. A je mi to jedno. Konečně mám pro sebe ten čas, kdy si tohle válení mohu dovolit. Navíc na mě možná začíná něco lézt, takže mi tohle válení prospějě snad po všech stránkách. Jsem ráda, že jsem doma, ale zároveň se kvůli tomu cítím zvláštně a ten pocit nedokáži nijak blíže specifikovat. Prostě zvláštně. Před chvíli jsem dokoukala první díl nové série Stranger Things, na který jsem se těšila už od té doby, co skončila ta první. Ze začátku jsem ohledně toho měla smíšené pocity, ale myslím, že to bude zajímavé. Chtěla bych toho začít tolik sledovat, nebo dokoukat rozkoukané seriály, ale nějak mi to vůbec časově nevychází! Budu si v tom muset udělat nějaký pořádek. Na střešní okno právě začínají padat první kapky dnes už několikátého deštíku. Teď už mi k maximální spokojenosti chybí pouze nějaký horký nápoj a něco dobrého k snědku. Jdu se na to hned vrhnout, abych si tu dokonalou atmosféru mohla pořádně vychutnat.


Recenze: Charles Dickens - David Copperfield

26. října 2017 v 21:49 | Natt |  Recenze
Název: David Copperfield
Autor: Charles Dickens
Žánr: Román, Fikce, Literatura světová
Rok vydání: 1850
Anotace: Slavný román, v němž sledujeme hlavního hrdinu od neradostného dětství po dobu, kdy se z něj stává úspěšný spisovatel a nachází štěstí a klid v rodinném životě. David Copperfield, kterého Dickens považoval za "nejoblíbenější dítě" své představivosti, je velkolepé dílo plné dobrodružných, tragických i komických pasáží a dodnes okouzluje nové a nové čtenáře.

Nedokáži říct přesně proč, ale Dickensovi knížky se mi čtou vždycky krásně. Ačkoliv jsou psané starou češtinou, nikdy to nemusím nijak přelouskávat a hned si na ten styl zvyknu a nechám se příběhem pohltit. Zatím to tak bylo u každé jeho knížky a David Copperfield nebyl vyjímkou. Příjemná a nenáročná četba, která utíká rychleji, než byste čekali. Stojím si za tím názorem, že by si měl každý přečíst alespoň jedno Dickensovo dílo a ačkoliv napsal dle mého osobního názoru lepší, stejně nevidím jediný důvod, proč by oním dílem nemohl být zrovna David Copperfield.




Blog v novém kabátku

26. října 2017 v 20:59 | Natt
Ani si neumíte představit, jakou dobu jsem byla mým předešlým layoutem frustrovaná. Zkrátka mi přestal vyhovovat a já se jen těžko dokopávala k tomu, abych vytvořila nový layout. Až do teď. Jenže tady bohužel ta frustrace nekončí, protože ani s tímto stále nejsem na 100% spokojená a je tedy dost možné, že tu proběhnou ještě nějaké menší změny. Nebo opět velká kompletní změna, kdo ví. V hlavě mám určitou představu, ale pokaždé, když otevřu Photoshop tak se vypaří jak pára nad hrncem, což mě vždycky vytočí a já ho tak nasupeně vypnu. Dnes jsem se přemohla a něco vytvořila i přesto, že se ta původní představa vypařila. Jenže na jak dlouho blogu vydrží tenhle kabátek to nemohu říci.

Kresba: Hra s barvami

22. října 2017 v 13:49 | Natt |  Own Creations
Kdy naposledy jsem držela v prstech štětec a namáčela ho do vodovek? V době, kdy jsem nakresila tuhle malůvku a předtím zcela jistě na základní škole, takže mezera mezi tím byla ohromná. A přesto mi štětec v ruce nepřipadal cizí, stejně jako mě vůně vodovek obklopila jako starou známou. Nemohu sice říct, že bych svou představu dokázala přesně vtisknout na papír, ale alespoň trochu se jí přeci jenom podobá. Přechod z černé měl být rozhodně lepší, než je, stejně jako tahy černou tuží měly být více propracovanější, ale já jsem s tuží nikdy nebyla příliš dobrá kamarádka. Jsem ale ráda za "mozaikový" efekt, který jsem vytvořila jednoduše pomocí igelitového sáčku a když opomineme tu černou, ty další přechody nejsou nejhorší.


Recenze: Chet Williamson - Psycho - Sanatorium

20. října 2017 v 15:39 | Natt |  Recenze
Název: Psycho - Sanatorium
Autor: Chet Williamson
Žánr: Thriller, světová literatura
Rok vydání: 2016
Anotace: Píše se rok 1960 a Norman Bates je ve státní nemocnici pro duševně nemocné zločince v péči doktora Felixe Reeda, který se ho snaží dostat z jeho katatonických stavů. Ale Norman a Dr. Reed jsou neustále obtěžováni ostatními pacienty i zaměstnanci, kteří si myslí, že toto sanatorium je daleko spíše vězení než místo určené k uzdravování nemocných, Přispívá k tomu i samotná budova, kdysi soukromá léčebna, o které se tvrdí, že je strašidelná. Na scéně se objevuje Normanovo dvojče Robert Newman, jehož mozek byl ihned po narození jeho ošetřujícím lékařem prohlášen za poškozený. Jak Robert a Norman vyrůstali, Norman zjišťuje, že temno Robertovo je ještě hlubší než to, které na Normana číhá venku ve městě. Vraždy na sebe nenechají dlouho čekat a šokující řetěz událostí nás vtáhne ještě hlouběji do vyšinutého šílenství uvnitř Psycho-Sanatoria.

K tomu, abyste si mohli přečíst tuto knihu a nebyli z ní úplně zmatení nebo neměli problém s tím se vyznat v ději, byste měli mít alespoň nějaké podvědomí o původním dílu Psycho. Ať už v knižní podobě od Roberta Blocha, nebo v jeho filmové adaptaci od Hitchocka. Já osobně jsem naprosto nezvykle viděla film a nečetla knihu. Myslím ale, že postava Normana Batese není úplně neznámá. Pokud máte rádi nebo vás jistým způsobem zajímají psychické poruchy, tak si myslím, že se vám kniha líbit bude. Děj je plný zvratů, což na knize velmi oceňuji, protože miluji, když se kniha (i film) odehrává naprosto opačným směrem od mého očekávání. Četla jsem, že původní dílo od Blocha je mnohem lepší, což posoudit nemohu - alespoň zatím ne. Nicméně i tak knihu doporučuji, je to čtivé a myslím, že vás vyústění příběhu překvapí.




Znovunabytá stabilita.

19. října 2017 v 12:59 | Natt |  Thoughts
Když si člověk projde nějakou změnou, chvíli mu trvá, než co najde určitou stabilitu. Než co si udělá v novém režimu pořádek a podaří se mu do něj opět vměstnat jeho koníčky.

Přesně takhle to teď mám já. I když musím říct, že ještě stále neohrabaně balancuji a úplnou stabilitu nemám. Ale cítím, že se k tomu blížím. Podařilo se mi najít ten čas, který jsem potřebovala k tomu, abych prozkoumala alespoň nejbližší okolí bytu. Podařilo se mi najít ten čas na to, abych si znovu plnými doušky užila jeden z mých koníčků - focení. Pravda, ne moc úspěšně. Jsem z malého města a teď jsem ve velkém a tak jsem nebyla vůbec připravená na to, že v hezký sluneční den bude snad celé město slezlé v jednom parku, kde jsem chtěla fotit. Masy lidí mi tak tenhle plán překazily, ale alespoň jsem se mohla projít a i ten pouhý pocit, mít fotoaparát znovu pověšený kolem krku, mě příjemně dobil.
Nezanedbávám se. Na univerzitu chodím pěšky a do 11. patra šlapu hezky po schodech. Ve chvílích, kdy zrovna spolubydlící není v pokoji, si dopřeji alespoň krátké protažení či několik dřepů. Však on přijde i čas, kdy mi bude jedno, že v pokoji je a třeba si i pořádně zacvičím.
Díky Wi-Fi, kterou jsme tu do úterý neměli, se mi značně zjednodušily práce do školy a konečně mohu být zase aktivní na blogu a nekoukat jsem pouze mezi hodinami ve škole s neustálým strachem, že mi někdo kouká přes rameno.
Tento víkend si plánuji přinést svůj sešit s poznámkami s Norštinou, takže se zase můžu alespoň trochu ponořit do učení nového jazyka! Chybělo mi to, už minimálně třetí týden jsem si jí ani neprocvičila a tak jsem toho i hodně zapomněla. Chtěla bych se učit i Španělštinu, ale vím, že to bych si na sebe uvalila až příliš těžké břímě a ztrácela bych se v tom.

Zkrátka jsem se tak nějak přestala omezovat tím, že jsem v novém a místo toho to plně přijala a stále se to snažím vylepšit k obrazu svému.


Chaos Mind

13. října 2017 v 19:39 | Natt |  Thoughts
Potřebuji čas. Potřebuji čas pouze pro sebe.
Přes týden mi na bytě chybí soukromí a klid. Už podruhé nejsem na víkend doma a celé ty dny se prakticky nezastavím.
Než co se naději nasedám zpátky na vlak směrem do Pardubic nebo naopak z nich k sestře.
Mám v hlavě chaos.
Chaos, ze kterého se potřebuji dostat.


Coffee Talk #5

11. října 2017 v 19:29 | Natt |  Thoughts
Třetí týden na Vysoké. Ještě žiju a už si tak nějak zvykám. Nebo mi to ještě stále úplně nedochází, nějak nedokážu poznat, co z toho je pravděpodobnější. Už nás ale začínají dost zaměstnávat a vzhledem k tomu, že budeme mít na bytě Wi-Fi připojení až 17., věci do školy se dělají poměrně těžko. Ale těch pár dní už se dá vydržet a věřím, že to pak půjde snáze (i když se pak zase určitě ještě to učivo ztíží, takže we'll see).

Hrozně mě štve, že se mi na blogu už asi druhý týden nezobrazují statistiky návštěvnosti. Ne že bych na tom nějak lpěla, ale zvědavost je zvědavost a už jsem si tak nějak zvykla na to, že si sem tam zkontroluji, jaké články jsou nejčtenější a kolik čtenářů si přečetlo článek, na kterém mi nějakým způsobem více záleží. Co jsem tak četla tak vím, že nejsem jediná s tímto problémem, takže… neví někdo náhodou, o co sakra jde a kdy to zase pofrčí normálně? :D

Přijde mi, že si vůbec nestačím vychutnávat podzim a jeho neobyčejnou krásu. A abych byla upřímná, trápí mě to pravděpodobně víc, než by se dalo pokládat za normální. Zkrátka miluji podzimní procházky, nejvíce ty ještě stále slunečné s foťákem v ruce. Jenže s nástupem na Vysokou školu a s přestěhováním jsem ještě vůbec neměla čas na takovou procházku vyjít. A krom toho je můj miláček (foťák) ještě stále opuštěný doma na poličce. Ale já si ho v neděli už konečně přivezu a napravím to!

Mám velkou chuť se o něčem konkrétním rozepsat, dostat to ze sebe, ale nemůžu. Nemůžu, protože jakmile to vložím do skutečných slov, stane se to až příliš reálné a zasáhne mě to silou větší, než kterou bych byla schopna snést.

Měla jsem v hlavě tolik nápadů, co bych sem ještě mohla rozepsat a teď jsou všechny pryč. Nevím proč. Se spolubydlící sedíme v McDonaldu s notebookama a jsme napíchlé na Wi-Fi, abychom si mohly postahovat nějaké materiály do školy (a udělaly spoustu dalších věcí, co si budeme nalhávat). Takže to ukončím takhle než abych se snažila sesmolit něco, co v hlavě beztak nemám. Jak se držíte vy?

Recenze: Thomas Harris - Mlčení jehňátek

10. října 2017 v 16:09 | Natt |  Recenze
Název: Mlčení jehňátek
Autor: Thomas Harris
Žánr: Thrillery, světová literatura
Rok vydání: 1988
Anotace: Psychopatický vrah Dr. Lecter pomáhá agentům FBI při pátrání po sadistovi vraždícím mladé ženy, aby se nakonec sám ve svých představách stal ženou. Mladá agentka Clarice Starlingová je jediná, se kterou Dr. Lecter hodlá spolupracovat, ale žádnou informaci jí nedá lehce.

Miluji knížky (i filmy) s psychologickým nádechem. Není proto divu, že mě Mlčení jehňátek naprosto uchvátilo a nemohla jsem se od té knihy vůbec odtrhnout! Postavy v ní jsou skvěle propracované, stejně jako celý děj, který vás prostě nenechá knihu odložit jen tak na několik dní zpátky do poličky. Nejvíce se mě líbily pasáže s dr. Lecterem, které jsem četla jedním dechem. Příběh se mi zaryl pod kůži, je zkrátka excelentně napsaný. Nemusíte být žádní fanoušci tohoto žánru na to, aby se vám kniha líbila. Všem - vřele a upřímně - doporučuji!


Autumn rain

6. října 2017 v 13:59 | Natt |  Thoughts
Nebe pokryté ocelovou šedí. Kapky deště pravidelně narážející do skla okenní tabule. Ostrý, ale přesto svěží vzduch. Symfonie deště. Melancholie vznášící se městem. Obláček horkého vzduchu stoupající z právě zalité kávy. Teplo sálající ze zahřáté deky. Šustění otáčejících se stránek knihy.
Potěšení z panující atmosféry. Potěšení ze skvělé chuti kávy. Potěšení z četby.
Podzim.


Krůčky k lepšímu životu.

3. října 2017 v 15:59 | Natt |  Thoughts
Myslím, že se mi pomalu ale jistě po dlouhé době daří odpoutat se od toho já, které jsem celá dlouhá léta tak zarytě nenáviděla. Je to složitá, pomalá změna, která připomíná tu nejstrašidelnější horskou dráhu. Jednou padám dolů, do temných koutů mé mysli, odkud mi připadá, že nemohu uniknout a následně nějakým zázrakem zase vyjíždím nahoru, kde získávám novou perspektivu a lépe se mi dýchá.
Perspektiva. To je to, co jsem potřebovala změnit. Nedovedla jsem se na život dívat jinak než negativně. Všechno, všechno bylo špatně. Až už to bylo špatné prostě jenom z principu. Už od roku 2010 jsem trpěla depresemi, které se postupem času dost zhoršovaly, zvlášť, když se ještě držely za ruku se sociální fóbií. Byla to doopravdy těžká léta. Nevím přesně, co způsobilo to správné cvaknutí v mé hlavě. Možná jsem už takhle byla příliš dlouho. Už jsem to tak vážně nezvládala a byla jsem si vědoma toho, že se z toho musím vyhrabat jen a pouze sama. Že to za mě nikdo jiný neudělá. A že jsem na to sama taky byla. Kdybych se ozvala, někdo by mi možná pomocnou ruku podal. Ale to já nechtěla. A za těch několik let jsem se naučila předstírat až příliš dobře na to, aby na mě někdo poznal, jak se skutečně cítím. Obamutila jsem všechny, čímž jsem si ve výsledku spíše jen sama přitížila. Své myšlenky jsem se snažila - a stále snažím - ukočírovat a pokaždé, když jsem si uvědomila, že opět sklouzávám k tomu negativnímu nadhledu, prostě jsem se zastavila a ze všech sil se na danou věc pokoušela podívat z jiné perspektivty. Zní to jednodušeji, než to ve skutečnosti je. A pochopitelně se mi to nedaří vždycky a jsou dny, ještě stále mnoho dnů, kdy to prostě nezvládnu a zůstávám tak bezmocně uvězněna s trýznivými myšlenkami. Jenže jsem se už smířila s tím, že prostě nebudu 24/7 zářit jako sluníčko na hnoji a že možná ani ještě dlouhou dobu nebudu pociťovat opravdové štěstí a že zcela určitě budu nějaké dny padat ke dnu a budu zase připomínat tělo bez duše. Ale nehodlám se trestat za to, když jediné, co nějaký den zvládnu udělat, je dýchat. A budu bojovat. Jsem odhodlaná pokaždé vstát a jít si za svým. Protože víte co? Stojí to za to. Zatvrdila jsem se v tom, že takový život, jaký jsem žila posledních sedm let žít už nechci. Nechci a nevzdám to. Přišla jsem kvůli tomu o tolik, TOLIK zážitků a příležitostí, že nad tím ani nechci přemýšlet. A už vůbec k nim nechci další přidávat. Vím, že život může být i hezký. Teď bych ten svůj sice mohla přirovnat k zamračené obloze, ale už tam nejsou stále bouřky, jako byly před pár měsíci a sem tam prosvitne i nějaký ten sluneční paprsek. A já věřím, že jednou uvidím krásně azurovou oblohu.

Hello October.

1. října 2017 v 12:29 | Natt |  Thoughts

"With the dry, rustling of leaves and the scent of sunshine, I have stepped into the world of October."