Krůčky k lepšímu životu.

3. října 2017 v 15:59 | Natt |  Thoughts
Myslím, že se mi pomalu ale jistě po dlouhé době daří odpoutat se od toho já, které jsem celá dlouhá léta tak zarytě nenáviděla. Je to složitá, pomalá změna, která připomíná tu nejstrašidelnější horskou dráhu. Jednou padám dolů, do temných koutů mé mysli, odkud mi připadá, že nemohu uniknout a následně nějakým zázrakem zase vyjíždím nahoru, kde získávám novou perspektivu a lépe se mi dýchá.
Perspektiva. To je to, co jsem potřebovala změnit. Nedovedla jsem se na život dívat jinak než negativně. Všechno, všechno bylo špatně. Až už to bylo špatné prostě jenom z principu. Už od roku 2010 jsem trpěla depresemi, které se postupem času dost zhoršovaly, zvlášť, když se ještě držely za ruku se sociální fóbií. Byla to doopravdy těžká léta. Nevím přesně, co způsobilo to správné cvaknutí v mé hlavě. Možná jsem už takhle byla příliš dlouho. Už jsem to tak vážně nezvládala a byla jsem si vědoma toho, že se z toho musím vyhrabat jen a pouze sama. Že to za mě nikdo jiný neudělá. A že jsem na to sama taky byla. Kdybych se ozvala, někdo by mi možná pomocnou ruku podal. Ale to já nechtěla. A za těch několik let jsem se naučila předstírat až příliš dobře na to, aby na mě někdo poznal, jak se skutečně cítím. Obamutila jsem všechny, čímž jsem si ve výsledku spíše jen sama přitížila. Své myšlenky jsem se snažila - a stále snažím - ukočírovat a pokaždé, když jsem si uvědomila, že opět sklouzávám k tomu negativnímu nadhledu, prostě jsem se zastavila a ze všech sil se na danou věc pokoušela podívat z jiné perspektivty. Zní to jednodušeji, než to ve skutečnosti je. A pochopitelně se mi to nedaří vždycky a jsou dny, ještě stále mnoho dnů, kdy to prostě nezvládnu a zůstávám tak bezmocně uvězněna s trýznivými myšlenkami. Jenže jsem se už smířila s tím, že prostě nebudu 24/7 zářit jako sluníčko na hnoji a že možná ani ještě dlouhou dobu nebudu pociťovat opravdové štěstí a že zcela určitě budu nějaké dny padat ke dnu a budu zase připomínat tělo bez duše. Ale nehodlám se trestat za to, když jediné, co nějaký den zvládnu udělat, je dýchat. A budu bojovat. Jsem odhodlaná pokaždé vstát a jít si za svým. Protože víte co? Stojí to za to. Zatvrdila jsem se v tom, že takový život, jaký jsem žila posledních sedm let žít už nechci. Nechci a nevzdám to. Přišla jsem kvůli tomu o tolik, TOLIK zážitků a příležitostí, že nad tím ani nechci přemýšlet. A už vůbec k nim nechci další přidávat. Vím, že život může být i hezký. Teď bych ten svůj sice mohla přirovnat k zamračené obloze, ale už tam nejsou stále bouřky, jako byly před pár měsíci a sem tam prosvitne i nějaký ten sluneční paprsek. A já věřím, že jednou uvidím krásně azurovou oblohu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sakay sakay | Web | 3. října 2017 v 17:12 | Reagovat

přesně tak, jedině my sami se můžeme vytáhnout nahoru a je důležitý, aby na nás byl spoleh...když se v noci vzbudíš, sama, s úzkostí na prsou, nebude tu nikdo jiný než ty, kdo ti pomůže a kdo by tu pro tebe měl být:)
článek zajímavý, měj se jen líp a líp:)

2 Keiji Keiji | Web | 3. října 2017 v 20:05 | Reagovat

Do toho! Buď tím svým člověkem, buď sebou!
Vždycky mi mluvíš z duše. Jak jen to děláš?
Upřímně mám teď to temnější období. Procházela jsem si dlouhé roky tou negativistickou částí, kdy všechno bylo špatně. Všechno na lidech, na mě, na světě. Život jsem viděla jako plný zločinů a lhaní a kradení a nenávisti. Zatracený svět, který by měl být nějakým způsobem obnoven.
Pak jsem procitla díky uvědomění, že svět je takový, jak se na něj dívám. Jaká jsem já a za koho se beru. A všechno se najednou obrátilo, zářilo, lidi byli mílí a hodní a vstřícní, konali dobro, já byla šťastná a každé místo krásné.
Ale najednou si začínám připadat, jako bych nenápadně vybočila z té mnou vybrané koleje a vracím se pomalu tam, kde jsem byla. A přijde mi to ještě bezvýchodnější, když už jsem jednou prošla tím "prozřením" a "to všechno už vím a stejně jsem zase tady".
Stereotyp. To je ten killer. Zabiják radosti. Vrah pozitivních myšlenek.
Kéž by šlo jezdit co týden na dovolené! :D

3 Eliss Eliss | Web | 4. října 2017 v 13:39 | Reagovat

Hlavně žádné trápení a hlavu vzhůru! 8-)

4 Natt Natt | Web | 6. října 2017 v 9:48 | Reagovat

[1]: Přesně, člověk se musí naučit být dostatečně silný na to, aby se právě v takových nocích dokázal sesbírat ze země. Což není vůbec jednoduché ale hádám, že to ani nemá být. Jinak moc děkuji :)

[2]: Napadá mě jediné, asi sjíždíme hodně podobnou vlnu :D Moc dobře znám ta období, která popisuješ. Ta chladná i ta plná prozření. Doufám, že v sobě najdeš tu sílu, aby ses z té negativní koleje dostala - a nejlépe co nejdřív. Stereotyp je vážně killer a jestli i u tebe zabíjí všechno to pozitivní i malé denní změny mohou pomoci! Volba jiné snídaně, jiné trasy při venčení, cokoliv! Ať to zní sebedivněji, jsem tu a vždycky se na mě můžeš obrátit! ♥

[3]: Přesně o to se snažím :)

5 Meduňka Meduňka | Web | 7. října 2017 v 18:51 | Reagovat

Zařazuji tento článek do výběru na tema-tydne.blog.cz

6 Keiji Keiji | Web | 10. října 2017 v 8:38 | Reagovat

Máš pravdu. Fakt, jsi boží a jsem hrozně ráda, že jsem na tebe narazila, i když už ani nevím jak. ♥

7 Natt Natt | Web | 10. října 2017 v 15:57 | Reagovat

[5]: Děkuji, moc si toho cením!

[6]: Mohla bych napsat to samé, jsem hrozně ráda, že mám tu čest číst tvé úžasné články! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama