Listopad 2017

A poem which spoke to me.

Středa v 17:29 | Natt |  Thoughts


Jak jednotlivá slova této básně splývala z profesorova úst, pocity ve mně se začaly probouzet.
or fester like a sore, zvláště tato slova mi v hlavě rezonovala tak intenzivně, až to bylo téměř k nevydržení.
or fester like a sore, fester, fester like a sore, a sore...
Sny. Cíle. Všichni je máme. A všichni máme i takové, které se nikdy nevyplnily. A důsledky toho mohou být různé, jak velmi mistrně popsal Langston Hughes. Nejhorší na tom je, když ty vaše sny zničí někdo jiný. Když je rozdupe jako stádo buvolů, rozcupe na titěrné kousíčky, které se do vás ale stejně dokážou zaboudnout bolestivě jako ostří nože. A ještě horší je, když ten někdo jiný, je někdo vám velmi blízký. Nechci být specifičtější. Ale oním blízkým myslím vážně blízký.
Nikdy jsem nad tím nějak nepřemýšlela, nikdy až do dnešního dne, ale řekla bych, že nesplnění, zničení, toho konkrétního snu na mě zanechalo poměrně velké následky. Následky, s kterými teď musím bojovat. A není to snadný boj.

Od srdce k vám promlouvám. Neudělejte tu stejnou chybu jako já. Nenechte nikoho, aby vaše sny zničil. Jsou to vaše sny. Vaše. Patří jenom vám. Chraňte je. A nechte ono semínku snu proměnit ve skutečnost.

Kresba: Lowkey ballet

Pondělí v 17:29 | Natt |  Own Creations
Chybělo mi to. Chyběly mi tužky mezi prsty, chyběl mi papír a chyběl mi ten jedinečný únik z reality, který mi kreslení poskytuje. Jenže jsem neměla čas. Neměla jsem čas na to, rozkreslit něco velkého. Něco, s čím bych si mohla dlouhé hodiny hrát a vylepšovat to do té fáze, kdy s tím budu spokojená. Byla jsem tím pádem nucena do rychlokresby nebo do kresby žádné. Vyhrála malá lowkey rychlokresbička.


Úlovky z knihovny.

Sobota v 15:09 | Natt |  Thoughts
Původní plán byl jít do knihovny pouze vrátit dvě již přečtené knihy. Skvrna od Gillian Flynnové a Midsummer Night's Dream od Williama Shakespeara byly bezpečně uložené v tašce, zatímco jsem vcházela do mně tak dobře známé místnosti. A hned v tom momentě, kdy jsem překročila onen práh jsem věděla, že z původního plánu sejde. Navzdory tomu, že mám na bytě i doma ještě rozečtené a i nerozčtené knihy z minulé návštěvy, neododolala jsem a musela jsem se porozhlédnout po dalších. Amerického zabijáka od Vince Flynna mám na bytě už přeci skoro přečteného, stejně jako Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta doma, a jelikož jsou Fantastická zvířata a kde je najít od J. K. Rowlingové psané na způsob scénaře, bude to přeci taky taková rychlá jednohubka. Přeci. Že ano. Musela jsem si nějak rozumně odůvodnit, proč si do náruče beru další tři knihy.
Dítě, které v noci našlo slunce od Luca di Fulvia, Chlapec v pruhovaném pyžamu od Johna Boyna a Kosmonaut z Čech od Jaroslava Kalfaře, to jsou mé úlovky, na které se nevýslovně těším! Stejně jako na Dívku, která se dotkla nebe opět od Luca di Fulvia, kterou jsem si kvapně zarezervovala po zjištění, že jí tam mají a že jí má někdo momentálně doma.
Děkuji knihovno za to, že pro mě bude teď ještě těžší se donutit podívat na nějaké to učivo.


Recenze: Gillian Flynn - Skrvna

17. listopadu 2017 v 18:49 | Natt |  Recenze
Název: Skrvna
Autor: Gillian Flynn
Žánr: Povídky, horor, literatura světová
Rok vydání: 2017
Anotace: Neškodné podvůdky, snaha přežívat, drobné lži, a taky jeden věštecký salon se speciálními službami v zadní části. To je svět mladé ženy, na kterou se jednoho upršeného jarního dne obrátí Susan Burkeová, které straší v domě. Jenže ten starý viktoriánský dům skrývá víc tajemství než jednu krvavou šmouhu na stěně a pochybné duchy, které vyžene trocha šalvěje a mořské soli. Dost možná tady půjde někomu i o život…

Gillian Flynnovou mám ráda, což je také důvod, proč jsem si nadšeně běžela do knihovny pro Skrvnu, když jsem zjistila, že jí tam mají. Sice mě mrzí, že je to tak krátké (protože já ty bichle mám prostě ráda), ale musím uznat, že ta délka je pro tuto povídku tak akorát a další stránka navíc by to s největší pravděpodobností kazila víc a víc. Je to zkrátka taková jednohubka. Zajímavá zápletka, která vám možná na chvíli zamotá hlavu a na konci vás nechá s pár nezodpovězenými otázkami. Je to čtivé a vlastně vám na přečtení stačí chvíle - řekla bych, že ani ne hodina. Nicméně za horor bych to rozhodně nepovažovala a myslím, že Gillian má rozhodně na víc.


S hezčími sešity to jde vždy lépe!

16. listopadu 2017 v 18:49 | Natt |  Thoughts
Už od základní školy jsem si vždy potrpěla na hezké sešity. Pokud to bylo možné, vždy jsem si raději zakoupila nějaký jiný, hezčí, než ty klasické, hojně se prodávající sešity. V rámci šetření to tak vždy pochopitelně nešlo, ale vždy jsem si nějak dokázala poradit i s tím, nejčastěji různými malůvkami, které se mi v té době líbily (teď si nad tím nechápavě klepu prsty na hlavu). A stejně jako jejich zevnějšek, jsem se i jejich vnitřek vždy snažila držet uspořádaný a přehledný. Lépe se mi díky tomu učilo. Vážně. Poznámky měly svůj řád a já tak věděla, co je důležité a co ne a občas jsem si při písemkách byla schopna vzpomenout v jakých místech se ta odpověď na danou otázku nacházela a pak si na ní vzpomněla. Tato vlastnost se mě stále drží i na vysoké. Jako jedna z mála používám sešity místo notebooků. Jednak si to ručním psaním lépe zapamatuji, baví mě to, můžu se z toho učit (učit se z poznámek napsaných na notebooku si neumím představit) a jednak k té technice nemám takovou důvěru, jelikož notebook může kdykoliv odejít stejně jako případná flashka. Ale vím, že každému vyhovuje něco jiného a rozhodně tedy tuto druhou techniku psaní si zápisků nezavrhuji. Jde čistě a pouze jenom o to, co vyhovuje více mě. Ale k tomu, abych si mohla psát ruční zápisky jsem potřebovala sešity. A ne ledajaké sešity! Do některých jsem zainvestovala více, ale některé jsou i ty naprosto obyčejné. Jenom vylepšené. Potřebovala jsem k tomu jenom vytisknutí pozadí (nejčastěji mramor či geometrické vzory) nebo obyčejný černý papír a tzv. washi lepící pásku, kterou jsem si na AliExpressu pořídila za pár korun. A pak už to je snadné, necháte svou kreativitu převzít otěže.



Další nový kabátek blogu.

16. listopadu 2017 v 15:19 | Natt
No, už je to tak. Přesně jak jsem očekávala, druhý layout moc dlouho nevydržel. Vlastně pouze tři týdny, mám-li být přesná. Věděla jsem, že mu něco chybí, že to stále není ono, ale přesto jsem ho nastavila, protože mě jistým způsobem frustroval i ten první, původní. Ale i ta změna byla lepší než nic. A teď je čas na další. Opět jsem zasedla k Photoshopu a začala si hrát. Není to rozhodně žádný BOOM. Přijde mi, že jsem zkombinovala prvky, které se mi nejvíce líbily u obou layoutů. Což doufám zaručí, že tento vydrží nějakou tu delší chvíli. Snad tento layout bude vyhovovat i vám, jakožto čtenářům :)


It's time to be honest.

15. listopadu 2017 v 21:49 | Natt |  Thoughts
Mohla jsem tušit, že to přijde. Byly tu jasné příznaky, které přímo zářily jako křiklavé, neonové nápisy v tmavých a opuštěných uličkách. Jenže já je zatvrzele ignorovala, procházejíc slepě přímo pod nimi, přesvědčujíc samu sebe, že jsem v pohodě. Jenže jsem nebyla a nejsem a kdybych tomu věnovala pozornost dřív, nemuselo to dopadnout takhle.
Tak, že nevím kudy kam, protože vlastně ani neívm, kde jsem. Jsem ztracená. V bludišti, které je mým vlastním výtvorem a vlastně úplně cizím. Ze stavu letargie do stavu přecitlivělosti jsem se dostávala a vlastně stále dostávám jako na houpačce. Když si myslím, že se věci zase začínají dostávat do pořádku, vždycky narazím na tvrdé zjištění, že to tak vůbec není. Že je to vlastně přesně naopak. A to se odráží pochopitelně na všem. Na mých vztazích s okolním světem, na škole, na mých výtvorech, na tomto blogu a hlavně a nejvíce na mě samotné.
Někdy je vážně těžké neustále bojovat. Být v jednom kuse v pozoru, hlídat své myšlenky, neústupně je kočírovat a nasměrovávat svou perspektivu tím správným směrem. Jsem unavená. Chtěla bych od toho všeho na chvíli upustit. Jen tak se položit na hladinu moře, vznášet se na vlnách v důvěře, že mě nepotopí. Jenomže já vím moc dobře, že jakmile bych si tento druh odpočinku dopřála, ty zrádné vlny by mě pohltily. Nemohu jim důvěřovat. Moře by mě vtáhlo do svých temných hlubin, do těch známých strašidelných propastí, ze kterých bych už se znovu dostat nemusela. Jsem unavená. A není to ten druh únavy, který by vyřešil sebedelší spánek nebo sebevíc šálků silné kávy.
Mohu se maximálně tak zatvrdit a často skoro i jako tělo bez duše - ale stále se snažíc, pokračovat dál.

Photos: Pieces of Autumn #2

11. listopadu 2017 v 21:39 | Natt |  Own Creations

Opět vás zdravím z dalším fotočlánkem. Jak jsem zmiňovala už v předešlém, letošní podzim pro mě nebyl bohužel tak bohatý a naplňující jako ten v roce 2016. Což se bohužel odrazilo pochopitelně i na fotografiích, hlavně na jejich počtu, který je dost nízký.

více fotografií najdete pod perexem při rozkliknutí celého článku

Trevor Noah, komediant, který si zaslouží zmínku.

7. listopadu 2017 v 19:39 | Natt |  Thoughts
Nikdy jsem si nemyslela, že budu sledovat Stand Up Comedy. Ale přesto už vám tu chci představit druhého komedianta, který si tu zmínku zkrátka zaslouží! První byl Bo Burnham, o kterém si můžete přečíst zde. Ten, o kterém chci mluvit v tomto článku, se jmenuje Trevor Noah. Tohoto komedianta z Jižní Afriky mi představila bývalá lektorka anglického jazyka, stejně jako mnoho dalších skvělých věcí, za což jí jsem hrozně vděčná. Zatímco v show Bo(a) Burnhama, uslyšíte sprostá slova prakticky neustále, u Trevora pouze zřídka. Nemá tak tvrdý černý smysl pro humor, díky čemuž si myslím, může přijít po chuti mnohem více lidem. Zároveň má podle mě naprosto úžasné názory, s kterými se často ztotožním a jeho vtípky mě dokážou rozesmát i ve dnech, kdy se k smíchu moc nemám. Ráda bych Vám sem dala nějaká videa z YouTube, stejně jako jsem chtěla i u Boa, ale nedám ze stejného důvodu - nejsem si jistá jak to v tomhle případě vlastně funguje s autorskými právy. Proto pokud chcete, zapněte si Youtube, napište do vyhledávače Trevor Noah stand up comedy (protože dělá i daily show, tak aby se vám to nemíchalo) a s chutí do toho! Myslím, že pobavení budete mít zajištěné.


Cesty do školy.

6. listopadu 2017 v 18:29 | Natt |  Thoughts
Byla jsem ve vlaku, když jsem přišla k celkem překvapujícímu zjištění. S unaveným pohledem upřeným ven do černoucí tmy jsem cítila jisté natěšení na cestu do školy. Malé dovysvětlení, aby nedošlo k nedorozumění. Natěšení na CESTU do školy, ne na pobyt ve škole samotné (to tak!). Zkrátka si ty dva kilometry vždycky užiji, hlavně tu část, kdy procházím parkem. Ať mě ohřívají sluneční paprsky nebo ať botama čvachtám v blátě (dnešní případ), užiju si to. Ve čtvrtek jezdím MHD, protože sebou tahám kufr (a bůh ví, že by tu cestu ten chudáček nezvládl), jelikož pak hned jedu na vlak a domů. Ve čtvrtek se tedy vždy cítím do jisté míry ochuzena a znovu se těším na chvíli, kdy v pondělí sejdu schody a přejdu na štěrk, který pokrývá cestičky v parku. Dnes jsem tu cestu šla třikrát. Tam, zpátky, tam, zpátky a zase tam a zase zpátky. To máte tak, když mezi třemi hodinami máte dvě hodiny volné. A víte co? Nevadilo mi to ani jednou. Takovéhle malé radosti potřebuji.





Recenze: Luca Di Fulvio - Chlapec, který rozdával sny

3. listopadu 2017 v 18:49 | Natt |  Recenze
Název: Chlapec, který rozdával sny
Autor: Luca Di Fulvio
Žánr: Světová literatura, román, historické
Rok vydání: 2015
Anotace: New York, 1909. Zaoceánským parníkem přijíždí z Itálie mladá matka s malým synkem, aby si v Americe splnili svůj sen o lepším životě. Jejich naděje však záhy utrpí velkou trhlinu, neboť ve zbídačelém ghettu v newyorské čtvrti, kde se ocitnou spolu s dalšími přistěhovalci z celého světa, diktují pravidla brutální gangsteři a jejich poskokové. Pokud tu chce člověk přežít, nesmí měnit zavedená pravidla. Ledaže by měl charisma a neuvěřitelný dar fantazie. Román, jenž nás zavádí do prostředí rodícího se filmového průmyslu, rádia, Brodwaye, reklamy, mrakodrapů a luxusních automobilů, vypráví o velké lásce a houževnatosti snu, který zvítězí nad tvrdou realitou.

Tahle knížka... ani vám nedokáži slovy popsat, jaké pocity ve mě vyvolávala, když jsem jí četla. Neuvěřitelně krásné čtení, které s vámi určitě pohne. Zajímavý děj, který vás upoutá a který není tak předvídatelný, jak se na první pohled může zdát. Charismatické postavy, s kterými budete soucítit a pochopitelně i záporáci, které budete nenávidět! Díky stylu, kterým to je napsané se budete skutečně cítit součástí celého příběhu, což vás po dočtení možná bude mrzet, ale stále důležitější bude, že vám to přinese příjemný zážitek. Tahle kniha patří mezi mé nejoblíběnější a já se těším, až si při další návštěvě knihovny vypůjčím další dvě knížky od stejného autora! (hlavně, že jsem tam dnes byla, ale že tam mají i tyhle dvě jsem zjistila až při psaní tohoto článku, grr.)



Poem: Give me a reason

2. listopadu 2017 v 18:49 | Natt |  Own Creations
Přijde mi přihodné zveřejnit zrovna tohle v tuhle dobu.
Za čtyři dny to totiž bude rok, kdy jsem tohle napsala. Stále si pamatuji ten bezmocný pocit, který cloumal s celou mou bytostí. A proto jsem více než ráda, že jsem ten důvod nakonec našla.


























A jestli jsem ho dokázala najít já, jsem si jistá, že ho dokážete najít i vy, pokud po něm bezvýsledně tápete. Zůstaňtě silní a trpěliví. Vyplatí se to.

Autumn playlist

2. listopadu 2017 v 16:29 | Natt
Nemám žádný specifický hudební vkus či oblíbený žánr. Jsem schopná poslouchat staré rockové písně například od Led Zeppelin či Deep Purple i ty nové třeba od The Pretty Reckless nebo Saliva. Jsem schopna poslouchat klasickou instrumentální hudbu od Beethovena nebo Chopina, indie či klasické rádiovky. Jak vidíte, hudbě meze vážně nekladu. Na podzim ale už druhým rokem poslouchám jeden playlist na Spotify, ke kterému se ráda vracím i v průběhu jiných ročních období. Playlist, který se pro mě stal zkrátka perfektním.