It's time to be honest.

15. listopadu 2017 v 21:49 | Natt |  Thoughts
Mohla jsem tušit, že to přijde. Byly tu jasné příznaky, které přímo zářily jako křiklavé, neonové nápisy v tmavých a opuštěných uličkách. Jenže já je zatvrzele ignorovala, procházejíc slepě přímo pod nimi, přesvědčujíc samu sebe, že jsem v pohodě. Jenže jsem nebyla a nejsem a kdybych tomu věnovala pozornost dřív, nemuselo to dopadnout takhle.
Tak, že nevím kudy kam, protože vlastně ani neívm, kde jsem. Jsem ztracená. V bludišti, které je mým vlastním výtvorem a vlastně úplně cizím. Ze stavu letargie do stavu přecitlivělosti jsem se dostávala a vlastně stále dostávám jako na houpačce. Když si myslím, že se věci zase začínají dostávat do pořádku, vždycky narazím na tvrdé zjištění, že to tak vůbec není. Že je to vlastně přesně naopak. A to se odráží pochopitelně na všem. Na mých vztazích s okolním světem, na škole, na mých výtvorech, na tomto blogu a hlavně a nejvíce na mě samotné.
Někdy je vážně těžké neustále bojovat. Být v jednom kuse v pozoru, hlídat své myšlenky, neústupně je kočírovat a nasměrovávat svou perspektivu tím správným směrem. Jsem unavená. Chtěla bych od toho všeho na chvíli upustit. Jen tak se položit na hladinu moře, vznášet se na vlnách v důvěře, že mě nepotopí. Jenomže já vím moc dobře, že jakmile bych si tento druh odpočinku dopřála, ty zrádné vlny by mě pohltily. Nemohu jim důvěřovat. Moře by mě vtáhlo do svých temných hlubin, do těch známých strašidelných propastí, ze kterých bych už se znovu dostat nemusela. Jsem unavená. A není to ten druh únavy, který by vyřešil sebedelší spánek nebo sebevíc šálků silné kávy.
Mohu se maximálně tak zatvrdit a často skoro i jako tělo bez duše - ale stále se snažíc, pokračovat dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 16. listopadu 2017 v 10:19 | Reagovat

Pokračuj dál, nikdy nevíš, co za štěstí tě potká. Raduj se z maličkostí a z každého nového dne. Vím, že to zní jako klišé, ale funguje to. Kdybych před rokem nezměnila svůj pohled na svět a na sebe sama, asi bych byla stále v depresích. :-)

2 Natt Natt | Web | 16. listopadu 2017 v 13:48 | Reagovat

[1]: Moc dobře vím, že to pomáhá. I já přibližně před tím rokem právě změnila onu perspektivu a hodně mi to pomohlo. Ale stejně se právě musím mít neustále na pozoru, není to tak okamžité jako lusknutím prstu. A ta neustála bdělost na mě v těchto dnech nějak hodně dolehává. Nicméně pokračovat dál budu, nehodlám se vzdát. Moc děkuji za pozitivní komentář :-)

3 Keiji Keiji | Web | 16. listopadu 2017 v 20:05 | Reagovat

To. Je. Tak...
...mnoho slov napadá mě.
Smutné. Krásné. Výstižné. Poetické. Ze života.
Nádherně řečeno. Pravdivě taky, bohužel.
Nevím, jestli je možné, být pořád naladěna na tu samou vlnu, jako ty, ale mám teď to samé. Ty stejné pocity, kdy zvažuješ, jestli všechno to, co děláš, má smysl. Proč v tom všem pokračovat. Proč být. Vždyť je to tak namáhavé. Náměsíčná. Tak si připadám.
Chtěla bych si odpočinout. Tak moc. Tolik se ponořit do těch vln, tak, jako chceš ty... ale ony by už nepustily. Jak říkáš. Začala bych se topit. A možná bych ztratila i to vědomí. Na nějakou dobu. Dlouhou dobu, nejspíš. Jako vždycky předtím.
A já to teď nechci dopustit. Jsem strašně šťastná teď, když dělám, co dělám. A nejvíc když vidím tu odezvu, že to má smysl. To mi pomáhá, hodně, jít dál. Tvá slova. Moc. Nevím, jak vyjádřit, jak moc si jich cením.
Jenom je zrovna nějaké období, kdy přichází ty pochybnosti a vyčerpání. Možná je to jen tím, že je tak málo slunce. Naděje je zahalena ve tmě. Ale víš co? To neznamená, že neexistuje. I když je skrytá, pořád tam je.
Musíme bojovat! Smočit si nohy v tom moři, možná se tam i posadit a poslouchat šumění a nárazy vody o břeh... ale pak, až vyjde slunce, vstát a jít zase tam, kam nás to táhne. Tam, kam jsme předurčeny jít.
Máme cestu. Začínám tu svou spatřovat, i když je zatím mlhavá. A vím, s jistotou a určitostí, že ty ji máš taky. A moc by mě mrzelo, kdyby ses po ni nevydala. Dodáváš mi totiž sílu kráčet po té mojí.

4 Natt Natt | Web | 17. listopadu 2017 v 16:52 | Reagovat

[3]: Čtu to s obočím překvapeně povytaženým vzhůru. Stejně jak ty ani já vážně netuším, jak je to možné! Co si budeme povídat, tohle není už ani potřetí, ale bůh ví po kolikáté!
Mrzí mě, že si musíš procházet tím samým. Ta únava je ubíjející a jako kdyby se každým dnem stávala více a více toxickou.
Jak píšeš, musíme stále bojovat. Nevzdávat to, načerpat síly a pokračovat dál. Pokračovat dál za tím sluncem a po té cestě, i když ani jedno ještě úplně nevidíme.
Hrozně mě potěšila tvá slova, že ti ta má pomáhají. A já mohu zcela upřímně říci, že i mě pomáhají ta tvá. Vždycky zahrají na tu správnou notu a zahřejí na tom správném místečku, děkuji ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama