Prosinec 2017

Recenze: Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

27. prosince 2017 v 20:39 | Natt |  Recenze
Název: Jsou světla, která nevidíme
Autor: Anthony Doerr
Žánr: Literatura světová, román, válečné
Rok vydání: 2014
Anotace: Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.

Kniha, která toho v sobě tolik ukrývá. Originální, dojemný příběh, od kterého se nebudete chtít odtrhnout. Ze začátku vás možná může mást přeskakování od jedné k postavy ke druhé a ještě k tomu i v jiných letech, ale zvyknete si. A všechno do sebe zapadne. A příběh vás pohltí. Tuto četbu jsem si vážně užila, bavilo mě to. Stejně jako u Zlodějky knih, nemusíte být fanoušci válečné literatury na to, aby se vám tento příběh líbil. Musím tu ale zmínit jedno ale, které mi brání dát této knížce plný počet šálků kávy (aka hodnocení ve stylu Coffee Talk!) a to je konec. Ten mi přišel... nedopracovaný. Prázdný, mdlý. Tahle kniha by si rozhodně zasloužila mnohem barvitější konec, na který by její autor bez jediné pochyby měl. I přesto tuto knihu ale k přečtení doporučuji, protože myslím, že čas strávený nad touto knihou není rozhodně ztracený.


Papír a tužka.

23. prosince 2017 v 12:09 | Natt |  Thoughts
Oči mám upřené na bílou obrazovku a prsty mi pomalu poletují nad jednotlivými písmenky klávesnice bez toho, aniž bych nějaké skutečně zmáčkla. Jako kdyby mé myšlení skrz naskrz zamrzlo. Zavírám notebook a natahuji se po sešitu a tužce, který mám vždy vedle postele. Hrot tužky se po bílém papíře začne pohybovat naprosto automaticky. Hodiny ukazují pár minut po půlnoci.

"Možná je tužka a papír přeci jenom to, co jsem potřebovala. Žádná obrazovka, žádná klávesnice, žádný nátlak. Jen tužka, papír a mé myšlenky.
Poslední dobou si připadám zvláštně. Zaseknutě. Na jednom místě, ze kterého se chci zoufale dostat, ale nemohu. Z nějakého důvodu to zkrátka nejde. Skoro až fyzicky cítím, jak mám hlavu plnou myšlenek, které chtějí ven. Hlasitě syčí, jako vzduch unikající z natlakované limonády. Přijde výbuch? Nebo budou pouze dlouze a pomalu unikat? Nevím... jediné co vím je to, že se chci cítit zase volně. Nepřipoutaná k ničemu a k nikomu. Chci se cítit přítomně.
Víčka mi začínají těžknout, ale ani přes přibývající slova na papíře necítím žádnou úlevu.
Možná tohle není to, co ze sebe potřebuji dostat."

Jenže to mě nechává zase na začátku.

Quote with sketch

19. prosince 2017 v 22:10 | Natt |  Own Creations

Coffee Talk #6

14. prosince 2017 v 14:19 | Natt |  Thoughts
Ho-ho-ho, už je to nějaký ten čas, co jsem tu nebyla! Ve skutečnosti ani ne týden, ale stejně mi to chybělo a měla jsem kvůli tomu tak trochu výčitky. Ale jinak to nešlo, nemohla jsem nic kloudného k sepsání vymyslet. Vzhledem k tomu, že tu dlouho žádný Coffee Talk nebyl, rozhodla jsem se ho pokusit nějakým způsobem sepsat. S hnrkem kávy po pravé ruce, jak jinak.

Blíží se zkouškové. To je hlavní důvod, proč je tu má aktivita tak mizivá. Prokrastinace se nevyplácí, kdy já se z toho ponaučím? Příští týden mám už 4 zkoušky a samozřejmě, že s učením začínám pořádně až teď. Do hlavy to leze pomalu a hlava z toho začíná být hodně brzo unavená. Vážně ideální kombinace. Tak trochu se obávám toho, že mi všechny ty zkoušky nevyjdou na první pokus, jak jsem si naivně myslela. A to ještě ani nemyslím na ty další zkoušky, co mě začínají v lednu. Až já tohle budu mít (doufám, že úspěšně) za sebou, budu šťastnej člověk.

A hádejte, co jsem si k tomu zkouškovému ještě hrozně moc chytře zařídila! Brigádu! Ano, protože mám volného času na rozdávání, že jo. Nechápejte mě špatně, jsem neuvěřitelně ráda, že se mi konečně něco podařilo najít a mám nějaký ten spolehlivý finanční příjem, ALE, zařídit si to takhle na první zkouškové vůbec... to moc chytré nebylo. Ale ono to nějak půjde. Musí. Jinak si z vlasů asi udělám oprátku (dlouhé je na to mám dost.)

Včerejší noc pro mě byla jedna z těch těžších. Byla jsem v bytě sama, a tak nějak to na mě padlo. Že tady (v městě, kde studuji) vlastně nikoho nemám. Že nikomu nemůžu napsat, jestli by něco nechtěl podniknout. Že majoritní většinu času musím trávit pouze s vlastní společností (a co si budeme povídat, moc dobrá společnost nejsem - ani sobě ne!) Mám ráda vlastní soukromí a samotu, ale tohle bylo už moc. Byl to pocit totálního opuštění a ani náhodou nebyl příjemný.

Už je to přes týden, co jsem naposledy otevřela knížku (Dítě, které v noci našlo slunce), nebo si pustila seriál (Sons of Anarchy) a myslím, že už to déle nevydržím a do jednoho nebo druhého se budu muset ponořit. Učení v jednom kuse vážně nejde a potřebuji pro mozek chvíli nějakého toho odragování. Jenom se do toho nemůžu ponořit moc. Což... bude problém.

Víte ale co, alespoň jsem prožila skvělý víkend. Už třetím rokem jsem se sestrou, švagrem a kamarádem navštívila Vánoční trhy v Olomouci. Těšila jsem se na to celý rok a nezklamaly! I když jsme to spíše vzaly stylem Punčové hody než Vánoční trhy, abych byla upřímná... Od rána do večera... no bylo toho hodně. Ale je to jednou za rok a ten Irský punč je prostě nejlepší! Čas strávený se sestrou a s ostatními je vždycky nejlépe strávený čas. Nevím, co bych si bez nich počala.

Jak se ale máte vy? Jak jste na tom s vánočními dárky, se školou či prací a tak dále a tak dále? :)

Recenze: Vince Flynn - Americký zabiják

8. prosince 2017 v 11:29 | Natt |  Recenze
Název: Americký zabiják
Autor: Vince Flynn
Žánr: Thriller, světová literatura
Rok vydání: 2017
Anotace: Po dvou desetiletích vypjaté stranické politiky se CIA i celá země nacházejí ve stále složitější situaci. Veterán studené války a ředitel operací CIA Thomas Stansfield ví, že musí své lidi připravit na další válku. Islámský terorismus je na vzestupu a je třeba se mu postavit, než dospěje k břehům Ameriky. Stansfield nařizuje své chráněnkyni Irene Kennedyové a starému spolubojovníkovi Stanu Hurleymu, aby vytvořili novou skupinu tajných agentů pracujících mimo běžné struktury velení - jako muži, kteří neexistují. Jaký člověk bude zabíjet pro svou zemi, aniž si oblékne uniformu? Kennedyová ho nachází po teroristickém útoku na letadlo společnosti Pan Am nad Lockerbie. Onoho chladného prosincového večera zahynulo dvě stě sedmdesát lidí a událost zasáhla do života tisícovek příbuzných a přátel. Jedním z nich je Mitch Rapp, který však nehledá útěchu. Prahne po pomstě. Po šesti měsících intenzivního výcviku je Rapp připravený utkat se s nepřítelem na jeho domácí půdě a pustí se do toho s brutální účinností. Začne v Istanbulu, kde zabije tureckého obchodníka se zbraněmi, který dodal výbušniny pro útok nad Lockerbie. Pak se přesune do Hamburku a se svým týmem se vydává na cestu po Evropě, kde po něm zůstává stopa mrtvých těl. Všechny cesty však vedou do Bejrútu a Rapp netuší, že nepřítel ví o jeho existenci a nastražil past. Lovec se má stát kořistí a Rapp bude potřebovat veškeré fyzické i duševní schopnosti, aby přežil mezi teroristickými frakcemi ve válkou rozvráceném městě. Flynnův napínavý román, brutálně realistický a nabitý akcí v rychlém tempu, čtenářům ukazuje, jak to celé začalo. Za ocelově tvrdým pohledem nejneohroženějšího národního hrdiny lze tušit mladého muže, jehož osudem bylo stát se Americkým zabijákem.
Nikdy jsem si nemyslela, že bych z vlastní vůle sáhla po knize s tímto tématem. Ale sáhla a nelituji toho, protože kniha byla skvělá. Přivedla mě k ní vlastně její nová filmová adaptace, na kterou jsem ovšem viděla pouze trailer a celé shlédnutí si nechala až po dočtení (upřímně? film mě naprosto iritoval!). Jak jsem zmiňovala výše, knížka je vážně skvělá. Téměř okamžitě mě vtáhla do děje a hned jsem tak byla součástí jiného světa. Pravda, trochu mi místy připadalo, že je hlavní postava až moc idealizovaná, až nerealisticky "ťip ťop", ale celkový dojem a příběh to nijak nerušilo. Děj má od začátku spád, je napínavý a vy zkrátka budete chtít vědět, jak to nakonec všechno dopadne.

(Až teď, při psaní tohoto článku jsem zjistila, že je to vlastně jeden z dílů série knih a pokud budu mít možnost, rozhodně si přečtu i další. A taky že tento díl má asi dvě vydání, jedno původní a druhé tohle, upřímně v tom mám trochu zmatek :D)



Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.

2. prosince 2017 v 17:09 | Natt |  Thoughts
Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před rokem.
Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla před měsícem.
Chci být víc než ten člověk, kterým jsem byla včera.
Chci překračovat hranice mých komfortních zón a tím překonávat samu sebe.
Chci se zlepšovat, chci dosahovat svých cílů a chci posouvat své ambice dál.
Ne pro ostatní. Ne pro společnost.
Pro sebe.

Protože konec konců, jediný člověk, ke kterému bychom se měli přirovnávat je ten, kterým jsme byli včera.
Nebudu se porovnát s , ani s ním, ani s tím. Protože nejsem ona, nejsem on a nejsem ani to. A nikdy nebudu.
Já jsem a učím se, jak to zcela bez výhrad přijmout.
Jdete do toho se mnou?


Hello December!

1. prosince 2017 v 19:19 | Natt |  Thoughts
V naší rodině jsem v zimním období přezdívaná jako Grinch. Neprotestuji. Jednak je to pravděpodobně jediná vánoční pohádka, na kterou se vždy ráda dobrovolně podívám a jednak skutečně nejsem fanouškem Vánoc. Ani nedokáži přesně říct ten pravý důvod. Spíše jen drobnosti, které k tomu napomáhají. Mým nejoblíbenějším ročním obdobím je bezkonkurenčně podzim a tak vždycky se zamračením a s plnou pusou protestů sleduji, jak mamka už v listopadu (!!!!!) přetváří náš domov v zimní/vánoční králoství. Taky mi přijde, že se skoro všichni hlavně soustředí na ten komerční smysl Vánoc. Drahé dary, co nejlepší to a to a žádná rodina pohromadě a upřímná radost. Kolem Vánoc jsem vždycky až moc citlivá na faleš a vždy jí kolem sebe cítím hrozně moc, což mě pochopitelně neuvěřitelně vadí a mrzí. Kombinace toho asi způsobila, že nadšencem Vánoc skutečně nejsem. Nicméně. Letos jdu asi trošku proti sobě, nebo proti svému starému já a příchozí zima mi zas tak nevadí a jistým způsobem se na ní i těším. Možná to bude proto, že jsem si letošní podzim nedokázala tak užít, nebo mi prostě něco přecvaklo v hlavě, kdo ví. Na výše rozepsaných důvodech se ale nic nezměnilo, to mě stále vadí a vadit i bude. Ale snažím se zimu nevítat tak negativně a dát tak sobě samé šanci na to, abych si prosinec a i následující zimní měsíce užila.
Jak to máte se zimou a Vánocemi vy?