Leden 2018

Budoucnosti, ty vratká bestie.

25. ledna 2018 v 17:29 | Natt |  Thoughts
Budoucnost.
Tak vratká, nestálá, křehká, nejistá, neustále se měnící.
Vždycky jsem z ní měla strach.
Jak to se mnou bude? Kde budu? S kým budu? Kdo už kolem mě nebude? Co ze mě bude? Budu šťastná? Takové a spoustu dalších otázek se mi honily hlavou neustále. Řekla bych, že teď už jsem na tom lépe. Více své myšlení kontroluji a pokud se mi nelíbí, jakým směrem se mé myšlenkové pochody ubírají, jednoduše se je pokusím zastavit. Někdy ale není na škodu úplně pustit otěže z rukou...
Hned na rovinu, před pár lety jsem si ani nemyslela, že nějakou budoucnost mít budu. Nedokázala jsem se dívat takhle daleko, už i týden pro mě byl moc. Jak já jsem vděčná, že jsem se z tohoto tíživého a toxického stavu dostala. Nyní mám plány. Určité představy, kterými bych si přála, aby se má budoucnoust ubírala. Jenže bude to tak? Stále je tu ten strach, protože to nikdo zkrátka neví a vědět ani nemůže. Vůbec, ale vůbec nic není jisté. Naše budoucnost se neustále mění. Jediný čin jí může převrátit vzhůru nohama. Jediná věta dokáže to samé. Kdo by se toho nebál?
Do hlavy se mi vkrádají ta jedovatá slůvka co když, před kterými se snažím zamykat. Ne, ne, ne, vás ve své hlavě nechci! Jedno co když vede totiž k dalšímu a to k dalšímu a dříve než co se nadějete tak jste zahrnutí lavinou co když a ten strach vás může až ochromit. A pokud jste takhle ochromení, ten strach vám zkazí nejednu příležitost a připraví vás ne o jednu hezkou, nezapomenutelnou vzpomínku.
Stejně jako s tolika dalšími věcmi, i s tímto strachem z budoucnosti balancuji. Nechci brát svou budoucnoust na lehkou váhu, nezodpovědně nad mými činy mávat rukou a ohrnovat nos nad nějakým staráním se. Stejně tak se ale nechci právě tím strachem ochromit. Chci si být vědoma toho co dělám. Chci žít přítomným okamžikem, ale zároveň nezavírat oči nad tím, jaký dopad by to mohlo mít v budoucnu.
Balanc, holka, balanc.

Recenze: Luca Di Fulvio - Dívka, která se dotkla nebe

24. ledna 2018 v 20:59 | Natt |  Recenze
Autor: Luca Di Fulvio
Název: Dívka, která se dotkla nebe
Žánr: Literatura světová, romány, historie
Rok vydání: 2013
Anotace: Tři navzájem propletené osudy v dramatické době vzniku prvního židovského ghetta v Evropě. Neodolatelný příběh o lásce a smrti, přátelství, nenávisti a odpuštění, i o naplnění životních snů. O tom, jak se mladý pouliční zlodějíček, který strávil dětství v pekle, změnil v neohroženého ochránce svobody. Jak se z židovského šarlatána stal uznávaný lékař. A z děvčete bez budoucnosti vlivná módní návrhářka. Odpověď se skrývá v Benátkách na počátku 16. století. Neboť v tamním labyrintu uliček a kanálů nejtajemnější laguny Evropy, se rozvíjí fascinující panorama života…

Ano, ano. Opět tu hodlám uvést na světlo další, třetí knihu od Luca Di Fulvia. Ach, jak krásně se mi četla. Luca Di Fulvio to zkrátka umí. Umí vymyslet skvělé postavy a umí jejich příběhy tak bravurně proplést, že... že prostě budete číst dál a dál, dokud nebudete mít dočteno. A pak na vás dolehne těžký pocit, protože se s těmi postavami budete muset rozloučit. Píšu tohle ještě za čerstva, takže ano, pocity jsou silné! Ale vážně. Děj vás pohltí. Postavy budete milovat i nenávidět a křičet na ně ať udělají to či to nebo naopak neudělají to a tamto. A tak to má být ne? Příběh je propracovaný a díky některým pasážím, které jsou napsané tak reálně vás bude až mrazit. Nemohu jinak než opět doporučit!


Změny, změny, změny.

20. ledna 2018 v 15:59 | Natt |  Thoughts
S rukama zkříženýma na prsou sedím na židli a kritickým pohledem si prohlížím svůj pokoj. Lomcuje se mnou potřeba nějaké změny a hořečně přemýšlím, jak bych svůj pokoj mohla přestěhovat. Hned kvůli několika důvodům ale nemám moc možností. Zkosené zdi, sloup,... Ty mi to všechno komplikují a já jsem nakonec nucená si na pomoc zavolat mamku.
Po pár hodinách, několika modřinách, odřenin do krve (jo, jsem prostě šikovná), zredukování jedné skříně, televizního stolku, nahrazení velké televize malou a zbavení se několika dalších, naprosto zbytečných věcích, máme hotovo.
Sedíc na pohovce s tentokrát zkříženýma nohama v kotnících si znovu kritickým pohledem prohlížím pokoj. Cítím spokojenost.


Někdy to tak prostě mám. Poslední dobou čím dál častěji, nevím proč. Musím kolem sebe mít nějaké změny i kdyby byly sebedrobnější. Často si procházím skříně, šuplíky a vyhazuji, redukuji počet věcí, které vlastně nepotřebuji... Teď už jsem to dohnala do takového levelu, že už vlastně ani prakticky nemám co vyhodit. Tedy, měla bych, ale ty věci pro mě zkrátka něco znamenají a loučí se mi s nimi těžko. Všichni to známe, sentiment. Ale v hloubi duše vím, že i na ně možná už jen za pár týdnů dojde. Zkrátka se potom cítím líp, jakoby očištěná, ať to zní sebebláznivěji.
Možná to má co do činění, že jsem se hlavně posledním roce změnila. Nebo spíše vyrostla, ale to už jsem zmiňovala v tolika článcích... Zkrátka mě ten pohled, ta do očí bijící připomínka minulosti tak trochu frustrovala. Možná se to tím pádem tedy teď změní a já už nebudu mít tu potřebu stále všechno měnit. Uvidíme. Prozatím mi stačí, že jsem s mým prostředím teď spokojená. Čistý pokoj, čistá mysl.

Jak jsem svou sestru naučila číst.

15. ledna 2018 v 16:19 | Natt |  Thoughts
Sestra nikdy nečetla knížky.
Nechápavě vrtěla hlavou a obočí se jí zvedalo až do poloviny čela při každé další knížce, co jsem si donesla domů. Nechápala to a čtení knížek považovala za nudné. Zkrátka si ani neuměla představit, jaký smysl může otáčení jednotlivých stránek knihy mít. Až do jedněch Vánoc, kdy jsem zariskovala a jednu knížku jí koupila, i přes ten její negativní postoj ke čtení. Stojím si za tím, že čtení může být koníčkem každého. Jde jen o to najít tu správnou knihu. Ten správný žánr. Dodnes si pamatuji ten její vystrašený výraz ve tváři, kdy opatrně ohmatávala zabalený dárek. Dalo se poznat, že je v tom kniha. Zvedla ke mě nejistý pohled a pronesla "To vypadá jako... knížka?" Přísahám bohu, ona se toho málem štítila! Byla stále nejistá když obal odhodila stranou a mohla si tak přečíst název. Miluj svůj život od Louise L. Hal. Nečetla jsem jí, ale cítila jsem (správně!) že by jí mohla bavit. Lístek, který jsem nalepila na první stranu celou situaci odlehčil a nyní to je taková naše lístková tradice, kdy do každé knihy vlepíme nějaký lístek (obsahem mých je většinou to, jak moc jí mám ráda a jak jsem vděčná za to, že je moje sestra). Na tom úplně prvním lístku stálo, že pokud si tu knihu nepřečte, sešlu na ní hněv knihomola. Nu, zabralo to. Knihu si přečetla. Zamilovala si jí a začala se zajímat o další podobné knihy. Moje sestra si začala hledat na internetu další knihy, které by si mohla koupit. Přečíst. Ach, jak já jsem na ní pyšná! Nyní prohlašuje, že by si nikdy nemyslela, že si jednou bude přát jako dárek nějakou knihu. A ode mě vždycky nějakou dostane a já se naštěstí zatím vždycky trefila přímo do černého. Teď už to dospělo do takového bodu kdy i ona mě doporučuje nějaké knihy, kdy si společně zajdeme do parku přečíst pár stránek a kdy se těšíme na návštěvu jakéhokoliv knihkupectví. Ani si neumíte představit, jak jsem za to ráda. Jak jsem za to na ní pyšná! Nyní plánuji provést to samé i s mou nevlastní sestřičkou. Muhaha.



Radost, která nikdy nezmizí.

11. ledna 2018 v 16:19 | Natt |  Thoughts
Jak, jak bych jenom mohla nevyužít 20% narozeninovou slevu v knihkupectví Dobrovský? Vážně, jak?
S úsměvem na tváři jsem tam šla pro jasný cíl. Na The Sun and Her Flowers od Rupi Kaur jsem už měla spadeno dlouho předtím, než co tato sbírka úžasné poezie vůbec vyšla. Těšila jsem se, až jí budu listovat a až jí přidám k předešlé sbírce Milk and Honey. Jenže bohužel, vyprodáno. Nicméně něco takového někoho jako mě nemůže zaskočit. Můj Book List přeci neobsahuje jenom jednu knížku. Jenže i mé ostatní plány ztroskotaly, čemuž jsem se ale nemohla divit, jelikož se jednalo hlavně o anglické knížky, které jsou k dostání leda tak přes objednání přes internet. Tak jsem se jednoduše zřekla jednoho dalšího plánu. Koupit si rovnou celou sadu knížek Harryho Pottera. A koupila jsem si pouze první díl, Kámen mudrců. S novou, překrásnou obálkou. A nakonec je dobře, že nevyšla žádná jiná knížka. Tohle je totiž kniha, která mě neomrzí nikdy. No vážně, celého Harryho Pottera mám přečteného dvakrát a vždy jsem si pro něj chodila do knihovny. Teď ho mám doma. A po třetí si přečtu hezky vlastního. A navíc... tento víkend je v knihkupectví Dobrovský další akce. Další 20% sleva pro členy klubu Knihy Dobrovský. Hádejte, jakoupak knížku si asi pořídím?



Inspirace všude kolem.

8. ledna 2018 v 19:59 | Natt |  Thoughts
Vizuální inspirace je pro mě důležitá.
Opisuji si inspirační texty, hraji s nimi a ujištuji se, že je umístím někam, kde je uvidím.
Když jsem absolutně bez motivace a inspirace, stačí se porozhlédnout kolem sebe a začít onu inspiraci čerpat. Jsou chvíle, kdy nepomůže ani to, ale jsou tu i chvíle, kdy ano. Třeba jako teď, v této chvíli. Oslabená nachlazením nemám celý den chuť nic dělat. Nebo bych spíše něco dělat chtěla, ale zároveň se mi nechce. Víte, co myslím, že? Stačilo se ale porozhlédnout, načerpat inspiraci, přemoc samu sebe a už jsem tady. Usazená za stolem, píšící tento článek.
Vizuální inspirace je pro mě důležitá.
Pomáhá mi. Jak jste na tom v tomhle ohledu vy?


Recenze: Luca Di Fulvio - Dítě, které v noci našlo slunce

7. ledna 2018 v 20:19 | Natt |  Recenze
Autor: Luca Di Fulvio
Název: Dítě, které v noci našlo slunce
Žánr: Literatura světová, romány, historie
Rok vydání: 2015
Anotace: Raühnval, bohaté knížectví ve východních Alpách. Mladý Marcus tam vede privilegovaný život jako syn zdejšího lenního pána. Až do dne, kdy dojde ke strašlivému krveprolití, při kterém je vyvražděna celá jeho rodina i všichni ostatní obyvatelé hradu. Marcus přežije díky pomoci Eloisy, dcery porodní báby, a prostí vesničané ho přijmou mezi sebe. Vláda krutého nového knížete však způsobí, že v Marcusově nitru brzy začne zrát odvážný plán - chce bojovat za svobodný a spravedlivý život nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní nevolníky v knížectví. Při naplňování tohoto záměru se neustále střetává s nejtemnějšími stránkami lidské existence. Navíc hrozí, že přijde o to nejcennější, co má...

Už jednou jsem tu Luca Di Fulvia opěvovala. Kvůli jeho knize Chlapec, který rozdával sny. A teď ho mohu opěvovat znovu, vážně. Dojemný příběh, který v sobě zároveň skrývá tolik morálních ponaučení, že vás donutí nad tím vším i hlouběji zapřemýšlet. Myslím, že je to vskutku neobyčejný příběh, plný citů, které se na vás chtě nechtě přenesou. Bohužel mi trvalo déle, než co jsem jí přečetla a to kvůli zkouškovému období, ale v jednom jediném dni jsem přelouskala přes 150 stránek, protože jsem zkrátka musela vědět, jak to celé dopadne. Autor bezpochyby psát umí. Propůjčuje charakterům neobyčejnou živost a to ne jenom v této knize. Sem tam se možná najdou pasáže, které by mohly být kratší, ale ty celkovému dojmu nedokázaly ublížit. A tak je tato kniha další, kterou vám vřele doporučuji.


2018, tabula rasa.

3. ledna 2018 v 20:49 | Natt |  Thoughts

Nechci žádná omezující předsevzetí, která si už za pouhý týden nebudu pamatovat a nechci ani žádná předsevzetí, kvůli kterým se po jejich porušení budu cítit mizerně. Ne. Chci plány a chci cíle. Chci volnost.
Jako každý nový rok i ten letošní, 2018, nám dává jakousi možnost nového začátku, chcete-li. Tabula rasa, jak je zmíněno v obrázku nad tímto textem, který je přímo perfektně výstižný (děkuji profesorovi literatury za to, že mě s tímto termínem seznámil). V předchozím článku (zde) jsem psala o tom, jak se rok 2017 nesl převážně v duchu seberozvoje. A od toho se chci odpíchnout i v tomto roce a pokračovat v tom.
Chci se i nadále překonávat.
Chci posouvat své omezující hranice komfortních zón.
Chci milovat, sebe i druhé.
Chci se učit novým věcem.
Chci číst, číst a číst!
Chci být soběstačná.
Chci pomáhat druhým nalézat světlo v temných propastech.
Chci více cestovat.
Chci dělat radost druhým.
Chci být lepším člověkem, než co jsem byla v dni předešlém.
Ale víte co? Něco se nepovede. Něco nebudu schopná plnit pravidelně. Vím to a nehodlám se za to trestat.
Tyto věci dělat chci, tak nějak ze svého nitra. Ne pro uznání druhých či něco podobného. Jen čistě pro sebe. A to je důležité. Dělat to pro sebe, z těch nejčistších pohnutek, protože pak se to bude plnit skoro samo.

2017, what a year.

3. ledna 2018 v 14:49 | Natt |  Thoughts
Strach.
Úzkost.
Osamocení.
Pocit méněcennosti.
Spoléhání jen a pouze na sebe.

Seberozvoj.
Překonávání strachu.
Překonávání úzkosti.
Překračování komfortních zón.
Posouvání komfortních zón.

Ztracení.
Strach.
Úzkost.
Skok do neznáma.
Balancování nad propastí.

Změna perspektivy.
Sebeuvědomění.
Seberozvoj.
Posouvání komfortních zón ještě dál.
Vyčerpání, ale s úsměvem na tváři.

Můj původní plán byl sepsat o dost rozsáhlejší článek. Myslím, že by si to ten můj rok 2017 zasloužil, ale přesto se k tomu nějak nemám a tak to nechám tak, jak to je. Nebudu se do ničeho tlačit a zrátka nechám proud vědomí plynout a uvidíme, co z toho nakonec vzejde.
Za poslední dva roky jsem se změnila. Nebo jsem prostě jenom vyrostla, nevím. Ale jsem za to ráda. Neumím si představit, že bych i teď přežívala tak, jako tehdy. Nejsem už ta, kterou jsem bývala a přesto že k nemám zrovna velké sympatie, protože si za spoustu věcí mohla vážně sama, nehodlám za to nenávidět. Ona je pořád já, jenom si hold neuvědomovala věci, které si uvědomuji teď.
Zvládla jsem věci, o které jsem si myslela, že je nezvládnu. Úspěšně jsem na první pokus složila autoškolu (a i když jsem teď kvůli dlouhé době neřízení určitě hodně věcí pozapomněla, nikdo mi to nevezme!). Úspěšně jsem dokončila pomaturitní studium angličtiny. Dostala jsem se na Vysokou školu a zatím jí úspěšně zvládám (to asi ale skončí dnešní zkouškou, která se mi zrovna dvakrát nevyvedla). Našla jsem si brigádu a i když mi to první dny připadalo nemožné, začínám si zvykat. Nemůžu si tyhle věci popírat a už vůbec je nemůžu brát na lehkou váhu jen proto, že už jsou za mnou, protože mi na tom sakra hodně záleželo. Stejně tak jsem přeprala sociální úzkost a strachy nevyvádím pokaždé, když musím někam zajít. Jsem schopná fungovat. Sama. A víceméně spokojeně.
Konec roku jsem oslavila s těmi, na kterých mi záleží a užila jsem si to až do brzkých ranních hodin, kdy jsem jim ještě vařila smažená vajíčka. Můžu s klidem říct, že to byl nejlepší Silvestr vůbec a ačkoliv jsem schopná pořádně začít ten Nový rok až teď, ničeho nelituji.
A stejně tak byste ničeho neměli litovat vy. Uznejte si své úspěchy a dovolte si za ně být sami na sebe pyšní. Neudělá to z vás hned narcisy. Dejte najevo jak máte rádi své blízké a buďte tu pro ně. Rozdávejte radost a ta se vrátí k vám. Mějte se rádi, vykašlete se na porovnávání s druhými, nenechte ze sebe udělat rohožku pro druhé a dupněte si za své vlastní dobro. To, jaký bude rok 2018 máte ve svých rukách. Já vám věřím. A ačkoliv to možná bude znít zvláštně, jsem tu pro vás! ♥