Únor 2018

Coffee Talk #7

26. února 2018 v 14:59 | Natt |  Thoughts
Letní semestr. Fuf. Volno po úšpěšném zkouškovém období uteklo rychlostí blesku a já jsem najednou opět kráčela tou známou cestou přes park na univerzitu. Pocity? Spíše negativní, protože už jen po těchto pár dnech mi je jasné, že tento semestr bude už o poznání těžší než ten zimní. A já z toho mám tak trochu (více) strach. Nové předměty, stejné předměty, ale na vyšším levelu... Co vám mám povídat. Zlatá střední škola. Alespoň co se toho učiva týče. Ne že bych snad čekala něco jiného. Ale stejně. Rozhodování, zdali chci na daný předmět vlastně sešit nebo desky, kupa přepisování už první týden, smiřování se s tím, že budu muset zvládnout kupu ústních zkoušek či prezentací, domlouvání si do rozvrhu rozumně brigádu a brečení nad tím, jak málo financí se mi vlastně kvůli tomu debilnímu rozvrhu dostane...

Moc se na něco těšit se vážně nevyplácí. Opět se mi to potvrdilo a to poměrně krutě. Na jednu akci jsme se se sestrou těšily přes rok. A to, jakým způsobem se to pokazilo předčilo i mé nejhorší představy. Sestričku mi odvezla záchranka. Nic jí nebylo, naštěstí, ale to jsme se švagrem v průběhu toho všeho samozřejmě nevěděli. Ten pocit, když vidíte, jak zachránka rychle odjíždí a víte, že v ní máte někoho tak blízkého a vůbec, ale vůbec nevíte, co s ním je... Bylo to příšerné. A já nikomu nepřeji něco takového zažít. Sestra je ale naštěstí v pořádku a na ničem jiném už nezáleží. Třeba to bude příští rok lepší, jen se na to raději netěšit.

Začala jsem psát. Tak trochu. Ale je to pouze obyčejná, splácaná poezie. Vlastně to teď formuluji úplně špatně, protože jsem jí psala už dlouho, jen jsem si jí nikdy nenechávala a rovnou jí vyhazovala. Mačkala do malých kuličekek, trhala, přeškrtávala... Teď si jí nechávám. Po té nejlepší formě, co jí dokážu dát si jí přepíšu do sešitu a nechávám jí tam. Už ji neničím. Ani vlastně nevím proč. Co způsobilo to změnu. Možná se s vámi někdy o nějakou i podělím.

Den blbec. Doslova a do písmene, takový den jsem měla předevčírem. Věděla jsem, že to tak bude už od chvíle, co jsem se probudila. Možná jsem si to taky tímhle "věděním" k sobě přitáhla... Každopádně tak či tak, už od rána jsem byla naplněná nechutí ke všemu, byla jsem protivná a na co jsem sáhla, to se rozbilo. Čekala mě kilometrová cesta na vlakové nádraží, jelikož jsem jela do Pardubic na brigádu, kam se mi vážně, ale vážně ten den nechtělo. No co myslíte, nerozbil se mi cestou kufr? Držátko, za které jsem kufr vždy spolehlivě tahala do schodů, do vlaku... bylo včudu. Už toho na mě bylo moc a já jsem nevěděla, jestli brečet nebo začít házet věcmi kolem. A to jsem prosím, velmi klidný člověk. Ale prostě toho už na mě bylo moc, ne jenom tenhle den ale už nějakou dobu se toho na mě tolik hromadilo a tohle byla ta poslední kapka.

V případě, že tohle není poprvé, co jste na tento blog zavítali, možná víte, že jsem se před pár měsíci rozhodla začít učit Norsky. Zapálení jsem do toho měla vskutku velké a učila jsem se dost poctivě, ale během zkouškového období se to nějak... vytratilo. Chtíč tu stále je, ale chuť, motivace, nálada? To už moc ne. Vadí mi to, nebudu lhát, ale ani přesto samu sebe nějak nemohu přebojovat. Věřím ale, že to je jenom fáze a že se k tomu zase dostanu!

Už před nějakou dobou mě napadlo, že bych na blog mohla sem tam přidat nějaký ten recept. Nejsem kuchař, to ani náhodou a ani v nejmenším, ale sem tam si něco uvařím či upeču a mě by zajímalo, jestli byste o takovou náplň blogu měli také zájem?

Recenze: Stephen King - Doctor Sleep

25. února 2018 v 17:39 | Natt |  Recenze
Název: Doctor Sleep (Doktor spánek)
Autor: Stephen King
Žánr: Literatura světová, horory
Rok vydání: 2013
Anotace: Stephen King v knize Doktor Spánek navazuje na svůj předchozí román Osvícení, takže se opět setkáme se známými hrdiny. Malý Danny dospěl a přes svá dobrá předsevzetí se vydal v otcových stopách alkoholismu a záchvatů zuřivosti. Nakonec se však pití dokáže vzdát, usadí se v malém poklidném městečku a začne pracovat v domově důchodců. Zvláštní duševní schopnosti, které mu do určité míry zůstaly, mu pomáhají poskytovat útěchu umírajícím. Pomocníkem je mu kočka, která umí předvídat budoucnost, a Dan se stane "doktorem Spánkem". Nečekaně však naváže telepatické spojení s dvanáctiletou Abrou, která se na něj obrací se zoufalou prosbou o pomoc...

Co vám mám povídat, já prostě Kinga miluji. Ale abych byla upřímná, nevěděla jsem, co mám od tohoto pokračování v životě Dannyho, hlavního hrdiny z knihy Osvícení čekat. A nevěděla jsem, jestli to, co jsem se s každou další přečtenou stránkou dozvídala, je to, co jsem očekávala. Vlastně vím. Nebylo. Ale to neznamená, že mě kniha zklamala. Ano, možná to nebyl zrovna příběh, který jsem si představovala, ale i tento příběh si mě podmanil. Pokud ale od této knihy máte nostalgické očekávání či nějaké velké propojení s první knihou Osvícení, radím vám teď, té se raději vzdejte. Ale i tak. Postavy se mi vryly pod kůži a ač jsem tuto knihu četla v angličtině a tak mě to přirozeně trvalo o něco déle, slova jsem hltala stejně tak lačně jako v češtině. Vše jsem si dokázala barvitě představit, s postavami jsem soucítila, nadávala na ně, zkrátka... jsem se do toho příběhu ponořila úplně celá. V této knize mě možná chyběly hororové prvky, ale nevadí. I tak to bylo kvalitní čtení.


Kočovník.

22. února 2018 v 23:29 | Natt |  Thoughts
Sotva si potřebné věci pečlivě uložím do kufru, už je zase vytahuji. A sotva je vytáhnu a uklidím, už je zase rovnám zpátky do kufru. Sem tam, tam sem. Chaos. Jak ve věcech, kde co vlastně mám, tak v hlavě.
Kočovník.
Ztratila jsem ten pocit, kdy jsem se ve městě a v domě, kde bydlím s rodiči, cítila jako doma. Skutečně doma. Mezi zdmi jsou stále ukryté všechny možné vzpomínky. Ve vzduchu se stále line ta nenahraditelná rodinná atmosféra a pocit bezpečí. Stále se tam ráda vracím. Ale už jako kdyby to nebyl domov.
Kočovník.
Domovem rozhodně ani trochu nemohu nazvat byt, kde přebývám spolu s dalšími čtyřmi spolubydlícími kvůli vysoké škole. Ani město samotné mi úplně nesedlo, ačkoliv je tu plno krásných míst, podniků a mohu zde nalézt to, co například nemám šanci nalézt v městě, kde bydlím s rodinou. Jsem vděčná, že se mi podařilo sehnat bydlení tady, ale domov? Ne, ten to není.
K těmto dvoum místům přidávám další. Do jisté míry nejoblíbenější.
Kočovník.
To místečko se nachází u mé nejdražší sestřičky a jejího manžela. V tomto malebném městečku se s těmito lidmi cítím nejlépe. Občas trošku jako narušitel toho dokonalého páru, to nebudu lhát, ale stejně. Znám tam snad více lidí než ve městě, kde žiji už přes sedmnáct let. Tady jsem začala překračovat své dříve dosti omezené hranice své komfortní zóny. Ale i přesto, jak nadějně to zní... domov to není.
Kočovník.
Není to místem. Je to lidmi.



Píšu, píšeš, píšeme.

13. února 2018 v 14:49 | Natt |  Thoughts
Myslím, že s klidem mohu říci, že my všichni - tady na blogu a i dalších blogu podobných stránkách - máme jednu věc společnou.

Lásku ke psaní. Lásku ke slovům.

Psaní miluji už od dětství. Dodnes si matně vzpomínám na své první povídky. O jednorožčí rodince. Vzpomínám si na "komix" o myškách na dovolené, který jsme vytvářely společně s nejlepší kamarádkou. Vzpomínám si na básně, které jsem vytvářela na sebehloupějí téma. Dokonce i na kompost. Jo... Na svoje deníky. Na slohové práce ve škole.

Slova vždycky byla, jsou a i budou mou vášní a záchranným kruhem.

Nicméně i přesto mám v sobě už několik měsíců, dost pravděpodobně i přes dva roky, blok. Blok, který mi znemožňuje napsat něco, co by nemělo pouze začátek. Koukám se na prázdný papír, který jsem před sebe položila a snažím se něco vymyslet. Cokoliv. Jenže papír zůstává prázdný. Hrot popisky se ho ani nedotkl a neposkrvěnost papíru se mi div hlasitě nevysmívá. Jako kdyby ode mě ta slova utíkala a neplánovala se vracet. Sem tam mě něco napadne. Děj, či zajímavá postava. Sem tam začnu psát novou povídku doufajíc, že na ní i po pár stránkách budu stále pracovat. Jenže vždycky to skončí stejně. Blok. Neschopnost pokračovat dál.

Chci zpátky svá slova.

Psaní je pro mě ale až moc důležité na to, abych si ho šetřila pouze na občasné snahy sepsání povídek či na články sem na blog. Dlouho, už možná třetím či čtvrtým rokem jsem své psaní ventilovala do textové RPG hry, kde jsem svou vášeň sdílela s lidmi, kteří psaní propadli zrovna tak, jako já sama. Bavilo mě to a stále baví, našla jsem si díky tomu přátelé a řekla bych, že se v psaní díky tomu i notně zlepšila. Teď už jsem bohužel asi měsíc nehrála, ale to jen proto, že jsme na bytě doteď neměli internet a celkově jsem se musela soustředit na to, abych se aklimatizovala v novém prostředí. Doufám, že nebude trvat dlouho a já se znovu ocitnu v tom správném rozpoložení na to, abych se za mé postavy rozepsala.

Chci víc.

Jenže mě ani tohle nestačí. Napsat knihu je snad mým přáním od té doby, co jsem vymyslela první příběh a tak mě neuvěřitelně frustruje ta skutečnost, že sebe nemůžu nic kloudného dostat. Vím, že člověk by se do tohoto úplně nutit neměl, protože se to na jeho práci může ke konci nehezky otisknout, ale já se do toho kolikrát ani trochu nenutím. Sednu, píšu, ale pak zase. Blok. A trvá to už příliš dlouho. Vím, že ta slova ve mě někde hluboko jsou, jenom nemůžu přijít na to, jak je mám osvobodit.

O tomto "autorském bloku" si můžete přečíst více ve skvělém článku od úžasné Keiji, která to vystihla naprosto dokonale a jejíž blog miluji a každému doporučuji ho navštívit! K samotnému článku, vlastně sérii článků (dohromady jsou čtyři a všechny jsou naprosto skvělé, vážně!) se budu několikrát do budoucna určitě vracet. V krizích, kdy ten blok budu potřebovat překonat nejvíce. Jako třeba teď.


Recenze: Jaroslav Kalfař - Kosmonaut z Čech

11. února 2018 v 17:19 | Natt |  Recenze
Autor: Jaroslav Kalfař
Název: Kosmonaut z Čech
Žánr: Literatura světová, Romány, Sci-fi
Rok vydání: 2017
Anotace: Jakub Procházka jako malý chlapec osiřel a vyrůstal na venkově u prarodičů. Jeho dětské sny o hrdinství se zcela nečekaně naplnily, když byl vyvolen jako muž, který bude tvořit jednočlennou posádku rakety, již vyšle na nebezpečnou misi k Venuši nevelká země uprostřed Evropy. Ale jak se Jakub noří do hlubin neprozkoumaného vesmíru, postupně ztrácí kontakt se svou ženou Lenkou, kterou opustil na Zemi, a až příliš pozdě mu začne docházet, že její lásku obětoval své vlastní ambici. Osamělý v nesmírnosti kosmu pohlíží Jakub na řadu věcí jinak než dřív, až se v raketě jako jeho nepravděpodobný společník objeví (snad jen imaginární) mimozemský pavouk. Zatímco spolu vedou filosofické debaty o povaze lásky, života a smrti, ale také lahodné chuti špeku, vytvoří se mezi nimi silné emocionální pouto. Bude to ale stačit, až se Jakub dostane do střetu s utajenými ruskými rivaly ve vesmírném závodu na cestě k Venuši? Podaří se mu vrátit zpátky na Zem, aby dostal druhou šanci a zkusil si znovu získat Lenčinu lásku? Kosmonaut z Čech je hluboce originální kniha, plná lidské vřelosti a humoru. Čtivý a napínavý příběh skýtá řadu překvapení a zvratů. A kdo se spolu s ním vydá na cestu do hlubin kosmonautovy duše, možná se ani nebude chtít vracet. Jaroslav Kalfař v patnácti letech emigroval do USA, nyní se díky knize, která patří mezi nejočekávanější události letošního roku, do Česka vrací

Tato kniha byla tolik opěvovaná a získávala tolik chvály ze všech stran, že jsem neváhala ani na sekundu, když jsem jí uviděla na poličce v knihovně. Ale upřímně? Trvalo hodně, hodně stran, než co jsem se do ní dokázala ponořit a pochopit alespoň část té chvály, kterou byla zahrnutá. Nevím, nedokáži popsat, proč mě osobně tak neuchvátila... Nevím ani, jestli to je tím příběhem, nebo stylem, kterým je to napsáno, zkrátka nevím. Ale jak jsem zmiňovala výše, přeci jenom jsem se do ní ponořila, zhruba tak v polovině. Nemohu této knize vzít ty zajímavé myšlenky, které vás budou pronásledovat i poté, co knihu zavřete. To vážně nemůžu. A nakonec jsem i já horlivě otáčela stránku za stránkou, protože jsem chtěla vědět, jak to všechno dopadne. Inteligentní kniha se spoustou zajímavých filozofických myšlenek, ale není to zkrátka můj šálek kávy.


Divno.

6. února 2018 v 11:59 | Natt |  Thoughts
Člověk se sem tam ocitne v situacích, ve chvílích, ve dnech, kdy se zkrátka necítí. Kdy pochybuje o tom, jestli ty myšlenky, které se mu prohánějí hlavou, jsou skutečně jeho. Kdy pochybuje o tom, jestli mu patří to tělo, ve kterém žije. Kdy mu všechno okolo připadá tak nějak... divné. Jako kdyby to tak být nemělo, jako kdyby byl přes noc přenesen do nějakého paralelního vesmíru. A tam se cítí kompletně sám a nepochopen. Přesně takhle se cítím už nějaký ten den.
Nevím ani proč, nějak k tomu prostě došlo. Přestaly mě opět bavit věci, které obyčejně dělám s chutí, hodně věcí mě až obtěžovalo a chraň Bůh jestli po mě někdo něco chtěl... Jediné, co jsem chtěla bylo si zalézt do teplých peřin, hlavu schovat do těch desítky polštářků a nevylézt. Nikdy. Jenže takhle to úplně nejde že ano. Člověk má povinnosti. Vůči okolí. Blízkým. Ale hlavně, hlavně vůči sobě. A tak nějak je splnit musí. A když jsem si tohle vědomě, skoro až bolestně uvědomila, začalo mě všechno štvát ještě víc. Právě kvůli tomu slovíčku muset. Protože já nechci fungovat, protože musím. Chci fungovat, protože chci.
Nicméně tohle není rozhodně poprvé a já vím, že to ani bohužel není naposled, co se v takovém stavu nacházím. A ačkoliv jsem za to na sebe byla naštvaná, snažím se za to netrestat. Protože to tak teď prostě je, nebude to trvat věčně a udržovat se neustále na pozitivní a produktivní škále není možné. Vím, že v sobě tu nechuť a to divno musím přemoci. A jsem na to připravená.

different, quotes, and grunge image