Kočovník.

22. února 2018 v 23:29 | Natt |  Thoughts
Sotva si potřebné věci pečlivě uložím do kufru, už je zase vytahuji. A sotva je vytáhnu a uklidím, už je zase rovnám zpátky do kufru. Sem tam, tam sem. Chaos. Jak ve věcech, kde co vlastně mám, tak v hlavě.
Kočovník.
Ztratila jsem ten pocit, kdy jsem se ve městě a v domě, kde bydlím s rodiči, cítila jako doma. Skutečně doma. Mezi zdmi jsou stále ukryté všechny možné vzpomínky. Ve vzduchu se stále line ta nenahraditelná rodinná atmosféra a pocit bezpečí. Stále se tam ráda vracím. Ale už jako kdyby to nebyl domov.
Kočovník.
Domovem rozhodně ani trochu nemohu nazvat byt, kde přebývám spolu s dalšími čtyřmi spolubydlícími kvůli vysoké škole. Ani město samotné mi úplně nesedlo, ačkoliv je tu plno krásných míst, podniků a mohu zde nalézt to, co například nemám šanci nalézt v městě, kde bydlím s rodinou. Jsem vděčná, že se mi podařilo sehnat bydlení tady, ale domov? Ne, ten to není.
K těmto dvoum místům přidávám další. Do jisté míry nejoblíbenější.
Kočovník.
To místečko se nachází u mé nejdražší sestřičky a jejího manžela. V tomto malebném městečku se s těmito lidmi cítím nejlépe. Občas trošku jako narušitel toho dokonalého páru, to nebudu lhát, ale stejně. Znám tam snad více lidí než ve městě, kde žiji už přes sedmnáct let. Tady jsem začala překračovat své dříve dosti omezené hranice své komfortní zóny. Ale i přesto, jak nadějně to zní... domov to není.
Kočovník.
Není to místem. Je to lidmi.




Cítím se doma tam, kde mám kolem sebe konkrétní lidi. A kvůli tomu se občas (!) jako třeba právě teď, když je toho na mě nějak moc, cítím ztracená, když kolem mě nejsou. Na jednu stranu jsem skutečně ráda, že jsem domov našla ve svých nejblizších, ale na druhou stranu si jsem vědoma toho, že je to poměrně riskantní a navíc cítit se jako doma na nějakém konkrétním místě by se mi občas hodilo. Jak už jednou bylo zmíněno, jako třeba právě teď. S tím, jak mi začal letní semestr a s několika dalšími věcmi se toho na mě nahrnulo zkrátka moc. Nikdy pořádně nevím, kde budu. Nikdy pořádně nevím, jak dlouho někoho neuvidím. Nikdy pořádně nevím, jak se vlastně mám zařídit.
Na svých zádech momentálně nesu až přílíš těžkou zátěž, pod kterou se bolestně hrbím a doufám, že už brzy dojdu na místo, kde jí budu moci shodit. Jenže zatím to vypadá, že ono místo je v nedohlednu a já tak vytíženě s roztřesenými koleny funím jak buvol a doufám, že se každou chvíli neskácím k zemi.




Jestli z jakéhokoliv řádku máte náhodou pocit, že jsem nevděčná, nebo že si snad nevážím té možnosti, mít tato tři místa, ten pocit je mylný. Vděčná jsem a myslím, že si ani nedokážete představit, jak moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama