Píšu, píšeš, píšeme.

13. února 2018 v 14:49 | Natt |  Thoughts
Myslím, že s klidem mohu říci, že my všichni - tady na blogu a i dalších blogu podobných stránkách - máme jednu věc společnou.

Lásku ke psaní. Lásku ke slovům.

Psaní miluji už od dětství. Dodnes si matně vzpomínám na své první povídky. O jednorožčí rodince. Vzpomínám si na "komix" o myškách na dovolené, který jsme vytvářely společně s nejlepší kamarádkou. Vzpomínám si na básně, které jsem vytvářela na sebehloupějí téma. Dokonce i na kompost. Jo... Na svoje deníky. Na slohové práce ve škole.

Slova vždycky byla, jsou a i budou mou vášní a záchranným kruhem.

Nicméně i přesto mám v sobě už několik měsíců, dost pravděpodobně i přes dva roky, blok. Blok, který mi znemožňuje napsat něco, co by nemělo pouze začátek. Koukám se na prázdný papír, který jsem před sebe položila a snažím se něco vymyslet. Cokoliv. Jenže papír zůstává prázdný. Hrot popisky se ho ani nedotkl a neposkrvěnost papíru se mi div hlasitě nevysmívá. Jako kdyby ode mě ta slova utíkala a neplánovala se vracet. Sem tam mě něco napadne. Děj, či zajímavá postava. Sem tam začnu psát novou povídku doufajíc, že na ní i po pár stránkách budu stále pracovat. Jenže vždycky to skončí stejně. Blok. Neschopnost pokračovat dál.

Chci zpátky svá slova.

Psaní je pro mě ale až moc důležité na to, abych si ho šetřila pouze na občasné snahy sepsání povídek či na články sem na blog. Dlouho, už možná třetím či čtvrtým rokem jsem své psaní ventilovala do textové RPG hry, kde jsem svou vášeň sdílela s lidmi, kteří psaní propadli zrovna tak, jako já sama. Bavilo mě to a stále baví, našla jsem si díky tomu přátelé a řekla bych, že se v psaní díky tomu i notně zlepšila. Teď už jsem bohužel asi měsíc nehrála, ale to jen proto, že jsme na bytě doteď neměli internet a celkově jsem se musela soustředit na to, abych se aklimatizovala v novém prostředí. Doufám, že nebude trvat dlouho a já se znovu ocitnu v tom správném rozpoložení na to, abych se za mé postavy rozepsala.

Chci víc.

Jenže mě ani tohle nestačí. Napsat knihu je snad mým přáním od té doby, co jsem vymyslela první příběh a tak mě neuvěřitelně frustruje ta skutečnost, že sebe nemůžu nic kloudného dostat. Vím, že člověk by se do tohoto úplně nutit neměl, protože se to na jeho práci může ke konci nehezky otisknout, ale já se do toho kolikrát ani trochu nenutím. Sednu, píšu, ale pak zase. Blok. A trvá to už příliš dlouho. Vím, že ta slova ve mě někde hluboko jsou, jenom nemůžu přijít na to, jak je mám osvobodit.

O tomto "autorském bloku" si můžete přečíst více ve skvělém článku od úžasné Keiji, která to vystihla naprosto dokonale a jejíž blog miluji a každému doporučuji ho navštívit! K samotnému článku, vlastně sérii článků (dohromady jsou čtyři a všechny jsou naprosto skvělé, vážně!) se budu několikrát do budoucna určitě vracet. V krizích, kdy ten blok budu potřebovat překonat nejvíce. Jako třeba teď.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 13. února 2018 v 19:35 | Reagovat

Já se zajíkla.
Hned několikrát... uf.
Poprvé, když jsem spatřila, že píšeš o psaní. Konečně ty píšeš o psaní. Zaplavila mě neskutečná radost a natěšení, až si budu moci v klidu tvůj článek přečíst, protože by bylo nemístně kruté, zhltnout jej ve spěchu.
Podruhé, že jsi konečně řekla, že chceš také napsat knihu. Že je to už tak dlouho tvým přáním, stejně jako mým. Věděla jsem, že slova miluješ, ale nebyla jsem si jistá, jestli opravdu natolik.
Když máš cíl, je mnohem snazší spatřit cestu.
A v tomto případě, když je člověk natolik zablokován, většinou pro mnoho let, si myslím, že je třeba se trochu (kde jsi, kurzívo?) přinutit. Když si člověk pěstuje desítky let nádor, taky se jej nezbaví když se pomodlí dva dny za sebou. Někdy je důležité vzepřít se a zabojovat a prostě to protlačit, ať to vypadá, jak to vypadá. Lepší papír popsaný hloupostí, která se dá později upravit do dokonalosti k nepoznání, než papír prázdný. 'Nic' jednoduše upravit nelze.
Tvá slova ti nikdo nevzal, to pouze ty sama je držíš uvnitř. Zkus někdy přestat myslet, vypni to, a piš. Osud tvou ruku povede, kam má.
Teď si zase trochu připadám, že radím nemístně, protože sama jsem toho moc v poslední době nenapsala. Ale z toho, co píšeš, mám snad trochu jiný kořen problému - ty začátky. Jak jsi psala, ty začneš a pak se zastavíš a nemůžeš dál. Mně nejde začít. Mám dokonale naplánovaný zvrat, vím přesně, jak příběh skončí, ale... nejde mi začít. Ta černá blikající čárka. Ten prevít.
A nakonec jsem se zajíkla potřetí, když jsem zjistila, že na mě odkazuješ. Nemohla jsem uvěřit svým očím, taková čest! Nevím, jak ti poděkovat, a to především kvůli tomu, že jsi zase o trochu prohloubila můj pocit, že to, co dělám, může mít nějaký smysl.
Děkuji ti. Moc ti děkuji.
Děkuji!

2 Natt Natt | Web | 22. února 2018 v 23:50 | Reagovat

Páni, tak obsáhlý komentář, snad delší než ten článek samotný! Ne, nevadí mi to - a máš pravdu, kde jsi kurzívo?!
Jednou to muselo přijít a tento článek jsem měla v rozepsaných prakticky od prvního měsíce existence tohoto blogu - takže sakra dlouho. Snažila jsem se mu dát lepší formu, ale nějak mi to nevycházelo.
Slova skutečně miluji, nejsou pouze mým cílem (kurzívo?!), ale rovnou životem.
Když si to tak přirovnala k nádoru, nenapadá mě nic jiného, než že na ten svůj potřebuji skalpel a nějakým rapidním zákrokem ho krutě vytáhnout. Protože si jsem vědoma, že je nějaká část mého já drží pod zámkem. Ale kde? Proč? Jak na to? To jsou zapeklité otázky, na které neznám odpovědi, které cítím, že potřebuji znát.
Nemístně určitě neradíš, s tím si hlavu těžkou dělat vůbec nemusíš. Jak to tak vypadá, můžeme to dát dohromady a bude vystaráno! Ne, legrace... hold se obě musíme řídit tvou vlastní radou. Prostě psát. Ať je to cokoliv. Psát.
Musím, musím tu zmínit, že to není žádná "oplátka" za to, že jsi mě ve svém článku zmínila. Jak jsem psala výše, tento článek jsem měla napsaný už vážně od začátku a tento poslední odstaveček jsem přidala hned poté, co jsi vydala své články, ve kterých si psala o psaní. Musela jsem to sem napsat, protože si tu zmínku sakra zasloužíš a tvé psaní rozhodně smysl má! ♥
A neděkuj. Vážně nemáš za co.

3 Keiji Keiji | Web | 28. února 2018 v 7:56 | Reagovat

Chápu - taky mám pár takových článků, které mám rozepsané už od začátku, ale pořád nenabyly tu formu, abych s nimi byla spokojená ke zveřejnění.
Já bych se vůbec nebránila našemu spolčení, přiznám se. A nenapadlo mě to dosud jen jednou. Jen jsem si připadala nepatřičně, něco takového vytahovat. Snad jako bych na to ani neměla nárok. Tento názor vznikl někde uvnitř mě a ještě jsem mu nepřišla na kloub. Každopádně věřím tomu, že někdy člověk potřebuje pomoc druhého, aby se sám rozvinul. Vždycky je to práce jedince, nejde o to, že by ten kus práce někdo udělal za něj. Ale když člověk v posilovně zvedá těžkou váhu a nejde mu to, někdy stačí, aby mu druhý jen prstíčkem pomohl, a najednou to jde snadno. Ale jak říkám, pravdou je, že si přijdu trochu nemístně při takových zmínkách...
Tak jsem to určitě nebrala, ve tvém podání, neboť za zmínění tebe v článku jsem nečekala nic na oplátku. Za tím účelem jsem to neudělala - spíš, abych sdílela ty, jenž potřebují být sdíleni. Jenž si to zaslouží.♥

4 Natt Natt | Web | 2. března 2018 v 16:29 | Reagovat

[3]: Myslím, že jsi to vystihla naprosto přesně. Ostatně jako vždycky všechno! Něco takového nejde navrhnout jen tak. Na rovinu to napsat. Nebo možná jde, ale myslím, že ani já a ani ty nejsme ten typ lidí, co by to dokázal. Takové malé krůčky a oťukávání je mnohem lepší. Věřím tomu samému co ty, že člověk občas potřebuje pomoc druhého, aby se sám mohl rozvinout a naprosto upřímně mohu říci, že ty jsi mě už takovou pomoc poskytla několikrát a za to nikdy nepřestanu být vděčná. Vážně. ♥
Já vím že asi ne, ale přesto jsem si nemohla pomoci to nezmínit. Mockrát ti znovu za tu zmínku děkuji, stále mě příjemně hřeje u srdíčka. Ze stejného důvodu jsem zmínila i já tebe, protože věřím tomu, že tvé články mohou pomoci i ostatním a že si to zkrátka zasloužíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama